Tak si tak v klidu kráčím, myslím, že to bylo někde na Malostranské. Směju se zmateným turistíkům, co jim mapy a foťáky lezou všude a klidně si natáhnu krok směrem k metru. Stojím na eskalátoru a zívám. Pofoukne. Pofoukne víc. Je to jasný, tam dole se blíží se metro. Možná je to právě to moje. A tak se přesunuji na levou stranu a rychle sbíhám, schody beru – div, že ne po třech, div, že ne po hlavě.
Proti mně se už hrnou první lidé. Vyskakuji z rozjetého eskalátoru a naskakuji do rozjetého protidavu. Deru se, kličkuji, stále nejde odbočit. Cpu se, seč mi síly stačí. Až konečně. Jo! Moje metro na dosah. „Ukončete…“ – Hop. Ukončila jsem zdárně nástup, ani dveře mě neskříply. Jsem holka šikovná.
Zase zívám, stojím opřená a zírám na reklamu. Stojí tam něco jako „Vy máte ale šikovné děti.“ a kolem je spousta bublin s obrázky šachů, hudebních nástrojů a já nevím čeho všeho. To je ale blbá reklama, říkám si a pátrám, na co že to vlastně má být. Dole je napsáno Dopravní podnik Praha. Aha. To mi tedy nepomohlo. Dumám nad tím. Hledám šifru, skrytý význam, obecně známý kontext. Minou dvě stanice a já pořád jen civím na ten plakát a z hlavy se mi kouří. No nic. Kašlu na to. Prostě jsem asi moc natvrdlá.
A tak sjedu pohledem vedle. A hele! Tam je další. Nevím přesně, ale myslím, že to bylo nějak takhle: „Á, vy jste taky zaspal?“ a hned vedle „Máte tričko naruby.“
Jsem vážně zmatená. Zírám na další plakát a zase ho nechápu. Tentokrát už začínám pátrat v okolí. Jsou tu všude. Stejné plakáty. Bublina s jednou větou a kolem barevná loga. A dole jen firma DPP. A pak konečně zvednu oči a čtu: KOMUNIKAČNÍ VAGON. Aha.
Rozhlédla jsem se po lidech. Většina jich vypadala, že kdybyste na ně promluvili, tak na vás zavolají policii, pokud by vás dřív nezatkli sami. Všichni nepříjemní, zachmuření, otrávení. Někteří začtení. Šeď lidí se odrážela od těch barevných plakátů a celé to tvořilo jakýsi smutný a groteskní obraz zároveň. Jen chviličku jsem uvažovala, že to zkusím. Pán vedle mě četl knihu. Mohla bych se zeptat, co čte. Kdyby na mě koukal blbě, ukážu na ceduli a vysvětlím to. Než jsem stihla cokoli říct, metro začalo ve stanici brzdit a jedna paní mu šlápla na nohu. Fixoval jí naprosto zničujícím pohledem. Dobré vědět. Toho se rozhodně na nic nezeptám. Asi radši nikoho.
Bylo to stejné, jako kdybych nastoupila do jakéhokoli jiného vagonu. Jenže pod tímhle nadpisem to celé vypadalo jako reklama na nekomunikaci. Lidé jsou divní. Ale příště, když se zase náhodou trefím na ten vagon, tak to udělám úplně jinak. Budu ještě divnější než oni a zkusím prolomit naštvané monotónní ticho. .)
Ahoj, nehodil by se ti někde hlas? 🙂 Kdyby jo, stačí napsat do komentu na blog 🙂 Kdyby se ti chtělo, můžeš pro mě a mého kocourka taky hlasovat, jde to každou hodinu 🙂 odkaz na blogu 🙂
Já chci, aby v Brně taky jezdily komunikační šaliny! A to se v nekomunkačních nesmíte bavit s ostatními? Jà se bojím 🙂
Pražský metro je super! Vždycky, když tam jedu, tak si to užívám. Metroticho se mi líbí, pozoruju lidi, baví mě odhadovat jejich povahy a životy. Je to fajn. 🙂
[2]: Tak o tom jsem neuvažovala. Asi můžeme, ale nikdo to nedělá. 😀 Lidi jsou trochu zapšklí tvorové, no.. 🙂
komunikační? 😀 já slyšela jen o seznamovacích čico 😀 v říjnu se tam stěhuju, jsem náramně zvědavá 😀
Ať si v metru klidně mlčí, ale mohli by se usmívat. To mi vadí víc, kyselý ksichty.
Ta fotka je stopro z Muzea. 🙂
[5]: On měl být seznamovací, ale pak si to na poslední chvíli rozmysleli a udělali místo toho komunikační. 🙂