Paměti kata Mydláře – Josef Svátek
Vím přesně, kdy mě začal zajímat dějepis. Byla to velká náhoda. Jako malá jsem jezdila k tátovi a celkem dost se tam kousala nudou. Můj nevlastní brácha baštil historii neskutečným způsobem a právě jemu vděčím za lásku k dějinám, hlavně dějinám naší země. Když jsem se tam totiž jedny prázdniny poflakovala a nevěděla do čeho píchnout, nabídl mi něco ke čtení. A ne jen tak něco ledajakýho. On sám netušil, a nikdy se nejspíš ani nedozvěděl, jak moc mě touhle podanou rukou ovlivnil. Jak moc mi změnil život, když mě nechal, ať se potloukám těch starobylých zažloutlých stranách…
Jak jednoduché je přečíst tuhle knihu, vám dosvědčí fakt, že jsem byla v nějaké sedmé třídě základní školy. Zkrátka a dobře – hůdě. Dostala jsem do ruky letitou knihu v paperbacku asi o dvě stě padesáti stranách. Až později jsem zjistila, že se jedná o výbor z celého cyklu čítajícího čtyři svazky. Možná i to, že je to vlastně dílo zhuštěné, mu nechává dynamiku, kterou od dějin obyčejně nečekáte.
A tak jsem se ponořila. Neposkvrněná dějepisnými znalostmi, bez historických předsudků, jen jsem čekala, co se bude dít. Kniha je příběhem o lásce, o rodinné tradici a o podivuhodných pádech a vzestupech katovského řemesla. Už to, oč se tu jedná, je neobvyklé. S legendami kolem katů a se zvláštním postavením těchto vyvolených vykonavatelů trestů se dostáváme do atmosféry napínavé a těžko uchopitelné v dnešní řeči. Příběh opředený tajemnými legendami a jakýmsi ponurým oparem, který se vznáší nad krví viny i neviny. Najdete tam vše.
Až mnohem později, když jsem knihu četla znovu, protože jsem ji ulovila v jednom antikvariátu, jsem si spojila pozadí s příběhem. Setkáváme se s kusy skutečné historie, která tak prorůstá naším vědomím a v jistém slova smyslu přebírá znalosti do romantických příběhových rozměrů. Dává nám kontext. Není to jen literatura faktu, ale spojení.
Tou zvláštní a překrásnou starou češtinou pan Josef Svátek našel způsob, jak mi dát nahlédnout o několik století zpět. Vpád Švédů do Prahy, pokusy Jana Jessenia, legendární poprava 27 českých „pánů“. Na všechny události dýchá tajemná dávná Praha. Omšelé ulice a vůbec svět, který vám učebnice dějepisu nedokáže nikdy vysvětlit.
A tak vám nabízím tenhle výlet daleko za hranici soudobých dějin, za romantikou, krví, za zvláštním kouzlem českých dějin smotaných do klubka z příběhů odehrávajících se ve stínu meče.
Přistoupiv pevným krokem na lešení, spatřil mne a pronesl ke mně slova:
„Posmíval jsem se tvému meči, mistře Jene, a hle, jeho proroctví se skutečně splnilo. Je to snad týž meč, kterým mi hlavu setneš?“
„Týž, vznešený pane,“ odvětil jsem s hlubokým pohnutím. „A odpusťte mi, že jsem nucen svou krutou povinností způsobiti vám ještě před smrtí bolest.“
Pak jsem zaměnil meč, kterým jsem dosavadní popravy vykonával, za meč druhý, neboť jeho ostří již valně utrpělo a obával jsem se, že by mi mohla některá rána snadno selhati, a tak nebohému odsouzenci způsobiti delší muka.
(…)
Krvavá exekuce byla skončena, bubny a polnice přestaly hřmotiti a lid se počal zase rozcházeti, dojat co nejhlouběji krutým osudem tak čestných mužů, kteří ještě před rokem byli pány v zemi České a podle jejichž vůle se řídil běh politických i válečných událostí. Tak zaplatili svoji vinu, že neobstáli v těžké době, kterou sami přivolali na zemi Českou.
(str. 136 – 137, Paměti kata Mydláře. Josef Svátek. Albatros, Praha 1970)
Josef Svátek žil v letech 1835 – 1897. Byl kombinací historika a žurnalisty. Známý je díky svým historickým románům a schopností využívat málo známých pramenů.
Já byla historií poskvrněna už odmalička, vinou dědečka 🙂 ono by to ani nemohlo dopadnout jinak. Nešlo by se tomu bránit 😀
Já si vlastně ani nepamatuji, kdy mě začala zajímat historie. Vím, že jsem byla hodně "posedlá" dvacátým stoletím – snad proto, že děda o tom pořád vyprávěl, o válce (kterou nezažil, ale hodně toho četl a tak), o komunismu, a tak dále a tak dále. Postupem času jsem začínala mít oblíbené epochy historie (a především české, ta "cizokrajná" mě moc nebere). Václav II., toho úplně miluju. A pak Národní obrození, vždyť tam prakticky vznikl náš národ. A pak to dvacáté století. Václav Havel, toho se nemůžu nabažit. A všichni ti disidenti a tak, ah, to bych mohla číst donekonečna.
Vskutku zajímavý článek, velice mě zaujal! 🙂
kniha vypadá velice přijatelně – snad ji někdy budu mít taky
přiznám se, že česká historie mě nikdy nebrala tolik, jako zahraniční. Je to ostuda a vím, že naše dějiny by mě měly zajímat mnohem víc, ale ve srovnání třeba se starověkým Egyptem, Sumerskou říší, Mezopotámií… mi přišla ta naše jako hrozně nezáživná a nezajímavá. Celkově, co se týče dějepisu, tak to, co se stalo našeho letopočtu, už mě moc nelákalo 🙂 Ale tyhle historické knihy mi nevadí. Třeba Točník je skvěle napsaný a hrozně ráda se k němu vracím 🙂
Já zase vím úplně přesně, kdy mě historie bavit přestala. 😀 Bylo to někdy v 7. třídě, když na dveře začala klepat puberta – do té doby bych ti dokázala vyprávět o šlechtických rodech Středních Čech (zeměpisně dál jsem se nedostala :D).
Mám ji v knihovně a četla jsem ji asi před rokem. Už podruhé, poprvé kdysi dávno, na gymplu.
A já jsem ta, která má dějepisné předsudky velké tak, až přes ně nevidí. Kdysi jsem četla knihu o zámořských objevech 15. století (asi) a děsně mě to bavilo. Jenže jak jsem dějepisně hloupá, tak nevidím ten kontext a je to pro mě všechno děsně prázdný. A začíná mě to štvát víc a víc… A protože osud má smysl pro ironii, tak budu zas pracovat na zámku. A možná dělat z dejaku i přijimačky… No nic, to jsem si zas postěžovala… Kata asi nedám. Předsudky jsou zkrátka silný.
Opět krásné povídání o zajímavé knize. Nalákala jsi mě, znám ji zatím jen podle názvu. 🙂