..kde nebe je vysoké a modré, kde oblaka rychleji než jinde plují.
Dočetla jsem knihu, kterou jsem četla snad tisíckrát. Už někdy minulý týden jsem měla pocit absolutního nezvládání a vyčerpání. Nestíhám nic. Nemám čas na to, co bych chtěla a ani pro ty, co by chtěli. A smutek, který mě ty dny provázel, jako by si šel naproti s tím krásným počasím. Ve vzduchu je jaro. Všichni ho už dýcháme.
Ta vlhká vůně a teplý vzduch v člověku něco probudí. Myšlenky na romantické dálky, myšlenky na léto, myšlenky na dobrodružství, které jakoby čekalo jen a jen na lepší počasí. A tohle všechno se mi motalo hlavou. A pak jsem neodolala. Vytáhla jsem z knihovničky svou oblíbenou dobrodružnou knížku a zatoulala se do divočiny, plná napětí. Hodila jsem přes palubu všechno, co se dalo, a začetla jsem se.
Svět se někam ztratil. Škola, práce, všechno v mlze. V hlavě mám jiný příběh. Dychtivě jsem ho hltala a teď tu sedím a držím v ruce konec. V tichu, které v pokoji zavládlo, se mi myslí honí zmatené myšlenky. Některé pokračují v příběhu, jiné ho převrací, další jsou lítostivé, protože už nejsem dítětem. Nezažiju to. Už nikdy se nemůžu vrátit zpátky.
Prstem přejíždím po deskách knihy. Jsou tvrdé, potažené plátnem. Kniha je skoro 50 let stará. Hladím tmavý nápis a znak vyražený do hrubé tkaniny a pod prsty cítím písmena skládající autorovo jméno. Jeden z těch, které bych chtěla poznat. Kdyby byl naživu. Přemítám o jeho životě. O životě jeho knih, o ideálech a o historii naší země.
Zmítá mnou neklid. Jako vždy, když dočtete knihu. Ale tady je to vždycky ještě o malinko jiné. S myšlenkami na autora a na příběh se na vás tlačí i myšlenky na vlastní dětství. Na věci které byly a nejsou. Nemohou být. Přes to veškeré zmatení v duši si myslím, že je to, jako když se díváte na starou fotku. Trochu vás naplňuje vzrušením z dávné doby, zároveň vás dojímá a v její hloubce vidíte něco jiného než ostatní.
Každá kniha, kterou jsem přečetla, ve mně něco zanechala. Je to ale podle mě i naopak. V každé knize, kterou jsem přečetla, jsem nechala kousek sebe. Kousek života, který jsem v té chvíli žila. Dneska jsem znovu seděla v koruně letitého ořešáku a dívala se za vzdálené šumavské kopce na zapadající slunce. Cítila jsem, jak voní kůra a slyšela, jak šustí listí ve večerním vánku. Přesně jsem cítila to rozpoložení v duši dvanáctileté holky, která chtěla běžet za obzor a najít tam všechna životní tajemství, která ještě nezná. A zatímco se ta holka dívala do dálek a snila, v ruce držela dočtenou starou knihu balenou v režném plátně, ve které se psalo přesně o těch dobrodružstvích, po kterých vždycky toužila.
Někdo by mohl říct, že číst v tolika letech dětské knihy je hloupé, infantilní nebo prostě a jednoduše nemožné, protože ty knihy se dospělému člověku líbit nemůžou. Dětská fantazie je přece o tolik rozdílná. Jenže je to jinak. Příběhy, které jste četli jako malí, vám dotvářely charakter a vzájemně jste si dali a vzali kousek života. Když si znovu přečtete svou dětskou knihu, najdete sami sebe tam, kde jste byli, když jste ji tehdy četli poprvé.
Nemůžu než souhlasit s posledními dvěma odstavci. Řekla jsi to hrozně hezky. Pro mě je třeba neskutečný, když otevřu po stopadesátý Malýho Prince, a zase jsem úplně někdo jinej.
Kdyby se tu dávaly like, dostaneš jeden, ne proto, že se mi nechce vymýšlet komentář, ale proto, že nemám co dodat.
Myslím, že každý má pár takových knih. Není to každý den, ale někdy se prostě všechno sejde tak, že přečíst si něco takového je to nejlepší, co se dá udělat :-).
Moc krásně jsi to napsala. Taky bych se měla občas vrátit ke knihám, co jsem milovala v dětství. Třeba Robinsona nebo Divoké děti lesů jsem četla stále dokola.:)
čítať detské knihy nie je hlúpe, je to krásne, a ešte krajšie je, keď človek po rokoch číta a stále rozumie. iným spôsobom, ale rozumie a knižka mu stále niečo dá. a on vloží kus seba do knižky, v tom máš obrovskú pravdu.
Tak si mě zase dostala! :O Tou poslední větou úplně.
Teď trošku (trošku víc) lituju, že jsem jako dítě odmítala cokoli číst. Jako náhražku používám místa, protože jsem jako dítě místo čtení běhala pořád kdovíkde a vymýšlela způsoby, jak se zabít (řekla by má maminka :D). Chtěla bych být zase děckem.
Článek jsem četla den po uveřejnění, v době kdy za oknem zářilo sluníčko. Cítila jsem vzrušení, jakousi tenzi… hnalo mě to ven a daleko daleko, utéct – bez vědomí kam.
když jsem po dlouhé době zkoušela číst káju maříka, bylo to pořád moc krásné, ale už mi to neříkalo tolik jako dřív. ale mrzí mě to, takže s nedočkavostí čekám, až bude synovec dost velký na to, abychom tyhle knížky spolu mohli číst. trochu ti závidím, že z toho máš pořád zážitek 😉
[1]: Jo, s Malým princem se roste, ten to má úplně jinak. 🙂