V metru je to pokaždé stejné. Všichni koukají do blba nebo se snaží předstírat, že si ničeho, ale vůbec ničeho nevšímají. Další část lidí zírá do mobilu, knihy, do novin, jen aby se nemuseli rozhlížet. Syndrom železničního kupé v metru prostě nefunguje. Lidé si drží odstup a hlídají si vlastní uzavřený svět. Leda by je něco vyprovokovalo, pak možná zbystří.
Stalo se mi to dneska. Sotva jsem viděla na peróně toho kluka, tak jsem zbystřila. Pominu-li, že to byl sympaťák, povím vám, že měl především sympatického psa. Takové to malé trdlo, co vypadá jako Špunt pana Tintina nebo Inefix z Asterixe a Obelixe. Je to, myslím, Jack Parson Russel teriér. Složitě pojmenovaná rasa, nicméně kouzelná. Extrémně živé zvíře, neposedí, nepostojí. Prostě trdlo, znáte to.
Klučina si to nakráčel do vagonu a já popoběhla, abych se po cestě mohla koukat na toho roztomilého tvorečka. Slibovalo to mnohem zábavnější cestu metrem než obvykle. Posadil se a pejsek před ním kecnul na zadek. Chvilku se mu chvěly nožky a jen se zavřely dveře, hned zase vyskočil a začal zkoumat své okolí. Jedné slečně šlápnul tlapkou na botu, jiné paní skočil na koleno, když ji chtěl očichat a ona se pobouřeně rozhlédla a začala si rukávem kabátu místo horečně třít. Starému pánovi, co stál vedle mě, zkoumal plátěnou tašku. Stařík se usmíval a z tašky vytáhl okurku. „Podívej, to je všechno co tu mám.“ Pesan jen odfrkl a znovu prozkoumal vnějšek tašky. Pán se ke mně naklonil a povídá mi: „Ten má snad ještě větší hlad než já,“ a zasmál se. Já se na něj zasmála také, protože to celé bylo nesmírně milé.
Na chvilku jsem odtrhla oči od psa a rozhlédla se po cestujících. Dáma stojící opodál držela za ruku malou holčičku. Obě se na psa dívaly a té malé zářila očka. Pán, který seděl vedle majitele toho malého pozdvižení, se několikrát natáhnul, aby provokujícího nezbedníka pohladil a podrbal za ušima. Pobouřená paní s imaginární špínou na koleni se také dívala. Zaneprázdněný byznysmen s rozloženými Hospodářskými novinami nečetl, ale přes okraj sledoval dovádějícího chlupáče. Stařík psovi stále vysvětloval, že nic na zub skutečně nemá. Téměř všichni v okruhu psa se dívali. A nikdo se nedíval ošklivě, protože pes vlastně nedělal nic nepatřičného. Zkoumal okolí, ale choval se tiše a mile. Nemohli jste se zlobit, že vrtí maličkým ocasem, i když vás tím švihal do nohy.
Stačil jeden malej chundelatej nezbedník, aby vyprovokoval lidi k pozornosti. Občas se někdo na spolucestujícího usmál takovým tím shovívavým úsměvem „no jo, pes„. Stačilo takhle málo, aby za nudné cesty metrem něco vyprovokovalo lidi k úsměvu. A povím vám, hned se cestuje lépe. Hřeje mě to ještě teď.
P.S. Ten pesan vypadal stejně jako Zuzky Rufus, drobek, co?
Vsadím se, že byste se na něj v metru usmáli, i kdyby vám ukous nohu. 🙂
Vážně milý článek, teď jsem taky usmívala, do monitoru. Potěší 🙂 A tuhle rasu mám taky ráda, takové živé pejsánky.. 🙂
Jé, to je moc milý článek! 🙂 Zvířata dokážou rozsvítit chvilku v životě. Beru to i podle mých koček-vždycky mi ukážou, že mě mají radi a to i přesto, jaká jsem :). Neodsuzujou.
🙂 Tohle patří k milým pozdvižením… 🙂 Pamatuju si, jak kamarád přinesl do školy potkana 🙂 Bylo to hodně podobné – jen nám chyběla okurka 🙂
Myslím, že to muselo být vážně zajímavý zpestření.
Dobrý postřeh a dobrá situace. Je to tak, v metru si skoro každý hlídá svůj uzavřený svět a je to škoda. Víc takových nezbedníků 🙂
Nemám ráda ježdění metrem, protože výhled z okna je pořád stejný. Zvlášť při cestování z konečný na konečnou. Takže takový zážitek, kdy na tebe promluví mile cizí osoba kvůli nějaké situaci je vždycky příjemnej.
Takového pejska jsem taky v metru už zažila a je to hned veselejší cesta.
To by se mi taky líbilo, trochu vzrůšo. My v Praze často nejsme, ale nedávno při jízdě metrem tam kousek dál jeden takový nezbedník taky zkoumal okolí, hlavně jednoho pána, který byl dokonce rád. A já od něj nemohla odtrhnout oči a tiše jsem mu záviděla. Miluji pejsky i kočičky.
Já se picnu, zase na 1. pokus žádný komentář, snad teď?
No jo, taky by to chtělo oživit moje cesty autobusem… většinou se tam ale učím, což mi docela ve škole pomáhá 😀 Ale když mám náladu, "zkoumám" spolucestující a někdy mi je smutno z toho, jak jsou odtažití
[1]: To je hezký. Kdyby pesan tušil, že dokáže zvedat náladu a probouzet úsměv i na dálku… 🙂
Krásné. Taky se musím usmívat. A Rufus, stejně jako celá jeho rasa, je náramný fešáček. 😀