Někdy chcete udělat tolik věcí, že nakonec neuděláte vůbec nic. Krucipísek.
A to ani nemluvím o tom, že čím více mám času, tím méně toho obyčejně udělám. Jsem prostě ten typ, co sám od sebe má mraky nápadů, ale k jejich realizaci potřebuje bič.
Pamatuji si, jak jsem ve škole nestíhala. Tenhle chtěl seminárku, další den kurz archeologie od rána do večera, než se člověk nadál, byl tu seminář, na který měl mít načteno x knih a než se z toho stihnul vzpamatovat už na něj za rohem čekala diskuze na totalitní režim a seminárka na kastelologii. Znáte to. Systém absolutního zahlcení a pocity nemožnosti splnit to, co se očekává, že splníte.
V policích se vršily knihy ve čtyřech až pěti vysokých hromadách. Historie rozdělená na obecnou a českou, mluvnické příručky, knihy o knihách a autoři píšící o autorech. Pak tu byla menší nálož psychologie a pedagogiky a do toho všeho se tu vršily bonusové předměty z jiných oborů navíc, které jsem si zapsala z důvodů, že se mi na nich líbilo něco – většinou jsem na konci semestru už ani nevěděla co. Nakonec tu byla také hromada povinné četby na semináře české literatury, světové literatury, dětské literatury, stoh knih k bakalářské práci, a pak se tam v koutku krčilo několik jedinců ke čtení, které byly čistě mojí volbou a se studiem neměli společného nic, než tu polici.
Víte, já to nechápu. Jak je možné, že jsem to všechno stíhala načítat, psát ty práce, dělat k tomu tolik předmětů navíc a ještě s holkama po večerech chodit po akcích a vracet se ve čtyři ráno, kdy člověk byl schopen přes tu postel jen upadnout a usnout, a přitom jsem pak v osm ráno seděla a podřimovala na přednášce ze středověku jako by se nechumelilo?
Nejhorší na tom všem je, že se mi tenhle systém líbí. Jsem ráda, když nevím co dřív. Mám ráda tu paniku, kdy do dvou hodin do rána vypisuju poznámky na referáty a diskuze, baví mě psát zákeřné eseje o zákeřných odborných článcích a baví mě vůbec vymýšlet na učitele fígle, jak je přimět, aby si mysleli, že jsem děsně chytrý, pilný a vůbec vzorný student. Snažím se je oklamat dokonalou stavbou eseje, odborně znějícími slovy a předstírám hluboké myšlenkové pochody, které se stíní mezi řádky.
Jenže takhle to právě teď vůbec není. Čekám. Jsem na čekačce už strašně dlouho jako vyhlášený odkladač, lajdák a student s liknavým přístupem, co se týče chození na zkoušky. A tak se to stalo. Uzavřela jsem po třech letech studium po poslední neudělané zkoušce až v srpnu a od té doby čekám. Velký problém tohohle čekání na státnice je čas. Je ho tolik, že mě to přimělo nedělat nic. Nic mě netlačí a chybí mi tíha, která mě dřív vedla k tomu, že jsem udělala tolik věcí a nabrala tolik zkušeností. Připadám si ošizená a nevyužitá. Jen si tak tlím a moje myšlenky přestávají lítat a jen se tak usazují a placatí. Nerozšiřuji si obzory. Jsem normální flákač.
A teď se dostávám k tomu hlavnímu. Státnice se blíží a konečně jsou po té době za rohem. A člověk by se měl učit a opakuje si kolik toho je a jak se to nedá nikdy stihnout. A nic. Stejně si doma hledám jiné ukrácení času. A čas utíká a mě netlačí nic k tomu, abych se vrátila do tempa. Zamrzla jsem někde v časoprostoru a moje psaní seznamu úkolů na den nebo časové plány jsou na nic, protože je zkrátka neplním. A den za dnem se hromadí úkoly, na které byl přesně vymezený čas, ale ten čas se někam vypařil, a teď nějak není k nalezení.
Jsem si tím naprosto jistá. Mé poznatky o času by se daly shrnout bez keců do pár vět.
Čím více času máš, tím méně toho uděláš.
Čím méně času máš, tím efektivněji pracuješ.
Čím více času máš, tím chodíš později.
Čím méně času máš, tím lépe ho využíváš.
Čím více času máš, tím více je z tebe lenoch.
Jak jednou poznáš málo času, budeš toužit po více.
Jak jednou poznáš více času, začneš si vážit mála.
To máš pravdu, stačí na chvíli vysadit a už jsi jinde.
Jo, to znám moc dobře… Před maturou, po matuře, před zkouškovým, po něm… pořád si slibuju, že něco udělám předem a nenechám to na poslední chvíli… A prd z toho, stejně se pak poslední den před zkouškou drtím do noci a nadávám si do lempla…
Také to tak mám. Rok do maturity a já si říkám, že už bych měla tohle, nebo alespoň tohle … ale pořád tak nějak není kdy a jak a proč a …. klasika.
[1]:Chvíle by byla ještě dobrá.. .)