Nám se náš pomalý internet líbí. Zapneme ho a než naběhne, v klidu si přitom dojdeme do kuchyně pro kafe a zatancujeme na písničku, která hraje v rádiu. Je to zábavné. S rychlým internetem není žádná zábava ani tanec. Je to jen práce.
Něco na tenhle způsob říká Lorelai v jakési epizodě Gilmore Girls. Z ničeho nic mi tahle zasutá vzpomínka ze seriálu vytanula, když jsem spěchala ráno na varnou konvici a do hrnku sypala instantní kafe. Pamatuju na maminčin mlýnek na kávu. V kuchyni to vonělo. Horká voda pomalu překapávala přes čerstvě namletou kávu a mezitím se odehrávalo ráno.
A znovu se mi to připomnělo, když jsem běžela na tramvaj, abych popojela jednu zastávku. Přitom jsem ani nikam nespěchala. Jen mi přišla škoda tu tramvaj nedoběhnout, když tak akorát jede. Jenže jsem to nestihla. Dveře se zavřely a ujela mi před nosem. A tak jsem místo toho šla ten kus cesty pěšky. Vzduch voněl a slunce prosvítalo přes stromy. Malá procházka jako by našla někde ve mně kousek štěstí.
Vtip je v tom, že člověk vymyslel miliony zlepšováků, které mu ušetří čas. Aby měl více času. Jenže ho nemá. Někam stejně vždycky zmizí. Ve skutečnosti si jen to, co děláme, o něco méně užíváme. Věci, které předtím byly rituálem, jsou teď rutinou. Nejsem takový staromilec a mám vymoženosti ráda. Na druhou stranu si někdy uvědomím, jak mi tyhle šetřiče času berou kousek krásy obyčejného světa.
Jsou tu takové ty zřejmé věci jako maily, které jsou neosobní nebo film, který nám knihu převede do zkratky a připraví nás o mnoho detailů. Ale i takové prosté věci jako džem, který vezmete v obchodě z regálu a pak ho jen namažete na chleba. Není tu ta dřina ani příběh. Natrhat rybíz, očistit ho, pak ho umýt a vařit, sladit a míchat a opatrně nabírat do sklenic. Vyrobit štítky, čekat na příležitost. Pak odšroubovat víčko a myslet na vše dobré, co jsem mu dala a on mi to teď vrací.
Nemusíte být ani kuchtičkou, abyste cítili tyhle civilizační zlepšováky. Když někam jedete, naťukáte do GPS cíl cesty a ona vás vede nejkratší a nejrychlejší cestou. Nemusíte se dívat kudy jedete, nehledáte, neptáte se nikoho, nic vás nenutí kontaktovat lidi ani krajinu, kde právě jste.
A pak se stane taková obyčejná věc. Peču. Potřebuji změnit poměry surovin a nemám po ruce kalkulačku. A tak vezmu papír a tužku a světe div se, jak mi obyčejná trojčlenka, rostoucí mi pod rukama, dělá radost. A to je tak. Někdy se vyplatí zpomalit a dělat něco po staru. Pomalu, v klidu, poctivěji nebo prostě jen s radostí. Je to přesně ta otázka jestli mít vše a rychle nebo prostě být ve smyslu žít a užít.
Bez kávy nežiju a jak píšeš, než se mi načte IT, zajdu si pro kávu a někdy i zatančím nebo zazpívám 🙂
GPS nepoužívám, protože rád bloudím :-). Moc krásně napsaný článek, který – jak to říct – no, přijde mi, že má duši. A smysl. Čím víc čas šetříme, tím méně ho, zdá se, máme. Ale kdo dokáže vnímat radost z toho "příběhu", o kterém píšeš, ten se dokáže vždycky vrátit z bezpříběhové supermoderní doby a nadýchnout se ho. Čas od času to určitě stojí za to a možná i častěji :-).
Myslím, že si vystihla moje rána. Aj teraz sedím v obývačke, som na notebooku, popíjam kávu a počúvam hudbu. Taká ranná klasika. 🙂
V našem rychlém životním stylu se zapomínáme zastavit a život si vychutnat. Pěkný článek.
Dostal jsem chuť na rybízový džem… Více říkat netřeba 🙂
Teda Teedo, úplně mi mluvíš z duše. Co mně, určitě všem, co tohle četli, čtou nebo budou číst. "Mezitím se odehrávalo ráno". Možná je pro mě na sentimentalitu ještě brzy, vždyť jsem pořádně ještě nezačala žít, ale to víš, vzpomínky nezastavíš. Jak jsme kdysi celá rodina pohromadě snídali, závodili s tátou, kdo se dřív oblíkne, náš pejsek nám okusoval ponožky, když jsme si je nandavali a máma připravovala kakao a svačiny. Už z toho taky moc nezbylo… 🙂
To mi připomíná dětská pražská rána, kdy jsem se probouzela v obýváku na pohovce a v kuchyni mamka s babičkou cinkaly lžičkami o hrníčky… Člověk nemusel vstávat… 🙂
Mluvíš mi z duše… Pamatuju si, jak jsem docela nedávno jela se spolužákem do Prahy, a on každou pitomost zadával do mobilu. Cestu. Spoj na metro. Nejbližší KFC. Jako fakt… A pak jsem jela asi o 14 později na to samé místo s kamarádem a krásně jsme si pobloudili, běželi na zastávku, abychom zjistili, že tramvaj jede totálně jinam a pak se loučili u metra, abychom se mohli za pár hodin najít. 🙂 Jo, je to tak. GPS spolužák je prostě ochuzen o spoustu dbrodružství. Na druhou stranu, někdy to člověk ocení…
Vzpomněla jsem si na Malého prince… "Kdybych měl o tolik minut v životě navíc, asi bych šel docela pomaloučku ke studánce."
[6]: 🙂 Tohle asi cítí každý stejně. Nostalgie si nás vždycky najde.
Trefné. Trocha trojčlenky a deň je hneď krajší. Alebo vystúpiť o zastávku skôr ísť pešo (a meškať, samozrejme :D).
Přesně taky nenávidím někam spěchat, rychle utíkat, když vím, že můžu pomaleji, ale více procítit vůni toho dne, sluníčka a pohody, když ta pohoda je 🙂 Ano, člověk by neměl myslet jen na práci, kolik čeho musí za ten den stihnout a tak podobně..Každý by si měl vzpomenout, co naprosto obyčejného mu udělá radost, pobaví a zpříjemní ty chvíle 🙂 Dávám článek do výběru na: tema-tydne.blog.cz 🙂
občas je fajn zpomalit. vykašlat se na práci, sednout si k filmu a dát si bábovku. nebo si jen povídat, hodinu, dvě, klidně i dýl. děláme to málo, ale užívám si, že za poslední rok se mi to občas s holkama povede. nebo si jen tak lehnout do trávy, s knížkou, s kamarádkou, nebo tak… a užívat si sluníčko. a občas si ráno místo kafe udělat kakao.
Vzpomněla jsem si na tento tvůj článek v úterý. V Budějovicích bylo krásně, slunce svítilo a já měla půl hodiny na 2km dlouhou cestu do školy. Došla jsem na zastávku a MHD jela za 5 min, tak jsem pokračovala na další zastávku. Tam už jela za 3 minuty. Tak jsem pokračovala dál, kde jela už za necelou minutu. Tak jsem zastavila na zastávce (na Šumavě)a čekala, až mi to pojede. Jelo to až za 7 minut, během nichž už jsem mohla dávno být klidnou chůzí v cíli… 😉
Ahojky, taky milujete kávu Gaviota?
Tohle je moc krásný. Mám stejný pocit. Když jsem byla malá a nikdo neměl pořádně ani mobil, tak mi to přišlo všechno o tolik pomalejší. Hlavně v práci. Vždycky u nás byla doma. A když se něco muselo odevzdat, prostě se s tím odjelo. Dnes se vše odesílá mailem a my jsme tlačeni časem. Udělat něco hned hned honem.