Další krok

Opakovali to všichni na všech run fórech, všichni známí, všichni, kdo běhají, dokonce i Haruki Murakami to psal, když jsem četla jeho knihu o běhání (také v rámci motivace k tomuto šílenému bláznivému nápadu). A ačkoli jsem na prosluněné léto tuhle aktivitu dala na čas k ledu, teď, když počasí začíná být jen trochu únosné, se mi vrací chutě vyběhnout. Možná je to i tím, že jsem dneska koukala zase na mistrovství v atletice a naše Denisa tam běžela jako s větrem o závod. Musím se naučit běhat. Fakt chci.

Protože moje botasky z Tesca za 199 Kč mi asi po těch pěti letech už daly dost, rozhodla jsem se tedy vlézt do sportovního obchodu a mrknout, jak je to tedy ve skutečnosti s tou nezměrnou důležitostí bot na běh.

Vlezla jsem nejdříve do třech sportů a očima přehlédla nabídky. Když se mi něco líbilo, tak se to pohybovalo kolem 1500 Kč a to není zrovna částka, kterou bych byla ochotná investovat. Dále jsem v první řadě ženská, a když se mi bota nebude líbit, tak radši žádnou. No a nakonec, v třetím obchodě, stála na slevovém regálu perfektní botka. Zlevněná na 799, no, to stále není úplně ideál, ale zato krásná, to je, a ten háček přes ní, ten je hodně líbivej.

Přihnala se za mnou prodavačka a co že bych to chtěla.

„Chtěla bych boty na běhání a tyhle se mi tůze líbí.“

Moc mile se na mě usmála a pak mi povídá: „To jsou ale dětské.“

A tak si říkám, sakra, kdo by koupil dítěti boty na běhání za původní cenu 1200 Kč, když z toho za chvilku vyroste? Mno, ale což. Slečna mě zavedla k regálku s dámskou běžeckou obuví a byla jsem tam, kde jsem byla. Žádný se mi nelíbí. Tak jsme chvilku dumaly a ona mi tak kouká na nohu a pak se zničehonic zeptala, jakou mám vlastně velikost.

„No teď mám na noze 36, ale nejčastěji jsem mezi 37 – 38.“ A ona zajásala a říká mi, že to by mi ty pro slečny úplně klidně byly. Hurá, no to je mi jasný, ale nevadí to třeba? Přece nebudu běhat v dětských botách. Vždyť jsou určitě nějak uzpůsobený pro dětskou nohu. A ona ať je zkusím, že u těhle to už není žádný rozdíl než velikosti.

Tak jsem je obula. Myslela jsem, že to bude něco, co prostě jako laik na první dotek nepoznáte. Jenže po nazutí běhací boty jsem byla jak v Jiříkově vidění. Páni. Žádné fámy. Chtělo se mi po tom obchodě rozběhnout. Byly tak lehoučké. Tak pružné. Jako by mě samotné boty odrážely od země. Nevím, jak to funguje. Ale víc to pruží. Líp to sedí na zemi. Přitom jsou lehoučké, že je na noze skoro ani necítíte. Chvilku jsem tam poskakovala před zrcadlem a nakonec jsem je hodila do krabice se slovy „beru je“. Nepřeju vám zažít ten pocit, když jsem si obula zpátky svoje botasky. Ach jo. Už nikdy nechci nosit jiné boty než ty běhací.

Tak teď sedím v práci za stolem a mám je na nohou. Jsou to boty Nike Revolution 2 GS jako na obrázku. Celé černé, jen červený háček. Krásné. Luxusní. Moje. 🙂

Těším se, až půjdu běhat, protože jestli je něco motivací k pravidelnému sportu, tak rozhodně tyhle boty! Ale co jsem to vlastně původně chtěla říct? No přece, že jsem udělala další krok k tomu, abych byla běžkyně. 🙂