Richard Bach – Jonathan Livingston Racek
Je maličká a tenká. Strčíte jí do kapsy, až se půjdete projít ven. Na hodinu si sednete na lavičku a domů se pak vrátíte o něco bohatší. O touhu letět. O touhu plnit si své sny. O touhu beze strachu a svázání toužit po věcech, které se mezi ostatními nenosí.
Jonathan je jiný, než ostatní rackové. Miluje nade vše létání a překonávání sama sebe. V krátkém příběhu sledujeme jeho přerod v létacího mága. V někoho, kdo dokázal vzdorovat hejnu a vydat se svou vlastní individuální cestou. Nenajdete tu šroubovité větné konstrukce jako u Vančury a ani složité psychologické vědomí jako u Woolfové. Na první pohled se vám to bude zdát obyčejné. Žádné složitosti. Jen příběh nějakého racka, který byl jiný. Příběh ničím extra zvláštní, pokud se odprostíte od reálných předpokladů. A přece, když se zamyslíte, tak dokážete tím správným pohybem poodhrnout oponu o kousek víc.
Pokud někdo z vás četl Orwelovu Farmu zvířat, tak viděl alegorii tak zjevnou, až z ní bolely oči. Tady jí hledejte také. Zkostnatělá společnost ostatních racků, ztuhlost a životní stereotyp. A Jonathan, živý a troufalý. Dává nám odpověď na otázku, co všechno můžeme v životě dokázat, když to budeme opravdu chtít. Všechno.
Můžete si to spojit s obecným světem i konkrétním rysem. Někdo říká, že se jedná o podobenství s totalitním režimem – tedy s hejnem – s kolektivem. Je to klidně možné, protože kniha byla v originále vydána v roce 1970. Stejně tak se ale můžeme bavit o našem světě. O lokální omezenosti, která blokuje každého z nás. Myšlení kolektivu nás svazuje v našem vlastním životě a nutí nás jít předem nalinkovanou cestou. A my si myslíme, že nemáme na výběr. Jonathan se nám snaží ukázat, že na výběr máme a abychom pronikli nějak do další dimenze, stačí jen chápat slova a nebát se letu.
Co na to říct. Napsat i jedinou stranu o těchto stranách padesáti, je zbytečné. Více zážitku vám přinese otevření tohohle malého letu napříč svobodou bez ohraničení času a prostoru.
Jen bych dodala, že vlastním vydání nakladatelství Synergie z roku 1999. Když už si tedy myslíte, že to celé bylo zajímavé, zvláštní a vůbec – jiné, nalistujete poslední stránku, kde bývá uvedený název vydávajícího subjektu a najdete tam, v knize dost neobvyklý, popis stylu a zaměření nakladatelství.
Američan Richard Bach se narodil v roce 1936. Jonathan Livingston Racek je jeho nejznámějším dílem. Z ostatních děl vešla více ve známost ještě například Iluze z roku 1977.
Iluzi znám, o Jonathanovi slyším poprvé. Dokážeš knížky popsat vždycky tak barvitě a hezky, skoro jako nadšené dítě, že mám chuď se obout a jít do knihkupectví. Asi se po ní poohlédnu… 🙂
páni, zní to výborně 🙂 takže dočtu třetí díl Game of thrones a vrhnu se na Racka 🙂 děkuju moc za knižní typ 🙂
Pravda je, že podobenství mohou být různá. Pokud kniha aspoň někoho a něčím zaujme, je to dobře, nebyla napsána zbytečně.
I já děkuji za tip. Zaujalo mě to, ostatně jako většina o kterých píšeš. 😀
[4]: oprava: jako většina knih, o kterých…
[1]: Myslím, že pořád jsem to "nadšené dítě". Hlavně co se týče knih. A jestli mi něco dělá vážně radost, tak to, že přiměju někdy někoho, aby si něco přečetl. Něco, co má podle mě hodnotu. 🙂