Je to trošku rozvířené téma. Všichni řeší, jestli člověk, který učí, musí mít učitelské vzdělání. A mě to přijde velice legrační. Mám pocit, že nejvíce se totiž v tomhle tématu rvou ti, kterých se to vlastně netýká. Dneska mi ve škole jedna slečna vysvětlila, že by přece stačil kurz. Má velice agresivní názorové vystupování, a tak jsem se nehádala. Stejně bych jí nepřesvědčila. Obzvlášť, když vzápětí vyučující prohlásila, že ne pedák jdou vlastně ti, kteří se nikam jinam nedostali. Jenže já s ničím z toho nesouhlasím. A mám i pár důvodů.
Jako první je potřeba si uvědomit, koho chcete vlastně vzdělávat. Předškolní a mimoškolní děti, první stupeň, druhý stupeň, střední škola. To všechno má svá specifika. A úskalí. Někde povolit můžete, někde ne.
Zároveň je veliký rozdíl v přijímání do studijních oborů.
Velmi by mě zajímalo, kde se vzala ta myšlenka, že na pedák vezmou všechny. Mám kolem sebe tolik lidí, co se nedostali na učitelství a chtěli, že mě to prostě šokuje.
Začnu osobní zkušeností. Tedy co jsem musela splnit já.
Na střední školu jsem musela zvládnout talentové zkoušky z tělocviku, hudební a výtvarné výchovy a z přednesových dovedností. Dále mě čekala přijímací zkouška z mluvnice češtiny. Prověřuje se zdravotní a logopedická způsobilost.
Na vejšku jsem skládala přijímačky ze dvou oborů. Nejdříve znalostní test jednoho oboru, pak znalostní test z druhého oboru. Pokud jste u obou splnili bodovou hranici, mohli jste přejít k ústním pohovorům, zase každý předmět zvlášť. Tam bylo také nutné splnit bodovou hranici. Další limit byl stanoven celkovým množstvím bodů, bylo tedy potřeba se přes určitou hranici přehoupnout i po sečtení testu a pohovoru. Dále bylo samozřejmě nutné udělat na dostatek bodů oba dva předměty. Pak jste čekali, kolik lidí limit splnilo a jestli se vám podaří umístit tak vysoko, aby vás vzali.
Já prostě nevím, jestli je to skutečně „tak strašně snadný, že vezmou úplně všechny“.
Co je problém předškolního vzdělávání – každý, kdo má dítě, má pocit, že tomu jako rodič rozumí nejlépe. Navíc každý chodil do školy. Všem je to tedy přece jasné, že.
Jenže je to prostě tak, že každé hůdě je jiné. Potřebuje jiný přístup, má jinou osobnost, platí na něj něco jiného.
Ve věku od tří do šesti let je u člověka největší vývojový progres. Nejvíce slov, nejvíce operací, mozková činnost jede tak rychle, jako pak už nikdy v životě. Vstřebáváte svět a hodnoty. V tuhle chvíli je potřeba rozvíjet co nejvíc, protože teď je ten moment. Každý učitel předškolního vzdělávání proto musí být vybaven znalostmi psychologie a pedagogiky, musí mít tvořivý potenciál a schopnost rozvíjet ne jedno dítě, ale dvacet najednou. Poutavým způsobem je naučit správně vnímat svět a dobře o něm uvažovat. Musí znát odpovědi na otázky a musí být morálně správně nastavený. Pak to funguje.
Při studování učitelského dvouooboru pro druhý stupeň nebo střední školy, to máte nastavené trochu jinak, než má klasické studium jednoho oboru. Abych dala konkrétní příklad. Student oboru české filologie má úplně to samé, jako má obor učitelství češtiny. Student oboru historie má kompletně stejný program jako student učitelství dějepisu. V čem je rozdíl? Učitelství nemá jen jeden obor. Má dva. K tomu má navíc psychologie a pedagogiky a samozřejmě didaktiku k oborovým předmětům. Zároveň musíte ještě připočíst praxe – z počátku náslechy, pak malé výstupy, později skutečná výuka. Popravdě říkám, že mi to nikdy nepřipadalo až tak těžké, ale faktem je, že toho nebylo málo. Zatímco moje spolubydlící z koleje měla na celý svůj obor státnice z necelých padesáti okruhů, já jich měla přes dvě stě.
Ale. Proč vlastně učiteli nestačí jen krátký kurz?
Celé to pedagogické vzdělávání není jen o tom, že vy se naučíte informace, a pak se je snažíte do někoho nasypat. O tom to vůbec není.
Učíte se správně mluvit a vystupovat. Učíte se psychologii dítěte. Musíte být schopni rozpoznat problém. Třeba i logopedickou vadu nebo nějaké druhy poruch. Musíte dokázat správně navázat kontakt s dítětem a musíte umět své znalosti podávat správným způsobem. Vždy jste ten, kdo jde příkladem.
A ne všechny ty věci jdou naučit. Navíc, ne všechny ty věci, které naučit jdou, jste schopni vstřebat za měsíc. Někteří je nevstřebají nikdy. Jsou lidé, kteří k tomu mají vlohy. Ale pokud ano, je potřeba to podložit a rozvíjet. Pak jsou tu ti, kteří možná už třicet let učí, ale třicet let to dělají špatně. Možná tady pak vzniká ten mýtus, „kdo neumí, učí.“
Malý dodatek…
Učit, je krásná nevděčná práce. Musíte to mít rádi a musíte mít rádi předměty, které učíte. Musíte v tom být dobří, jinak se budete trápit a ovlivníte do života strašným způsobem mnoho lidí. Navzdory tomu, že jsem od toho dala ruce pryč s tím, že chci dělat něco jiného, nikdy neříkám nikdy. Ten pocit, když v někom vzbudíte nadšení pro věc, je neskutečný. Ten pohled očí dětí, které ve vás mají důvěru, je hřejivý. Čím jsou starší, tím těžší je zažehnout v nich jiskřičku zájmu, ale když se vám to povede, je to to nejkrásnější, co vás potká. Cítíte, že vás někdo obdivuje a má vás rád. Myslím, že v žádném jiném zaměstnání není důvěra a pouto takové. Navíc, máte v rukou životy. Formujete je. Když z vašeho studenta vyroste dobrý člověk, budete mít, nehledě na plat, radost.
Moje mamka učila v mateřské škole a dodnes na ni moji spolužáci a známí z obce a okolí s láskou ale i respektem vzpomínají. Tak si říkám, že to asi dělala dobře. Jen odpolední spánek jí někteří nemůžou odpustit.. 😀
Podle toho, co píšeš, jsem buď nikdy nepotkala učitele, co by měl školu, nebo vlohy. (co se týče toho, jak musí dítěti rozumět, milovat co učí atd.) Jo, učit je asi sakra těžký. Ale hlavně by se na učitele podle mě měly dělat nějaký psychologický testy, protože jsem potkala za život už tolik nevyrovnanejch učitelů, co neměli o děti zájem, že je to smutný.
Tohle je téma, o kterém by se dalo diskutovat hodiny. Měl jsem to potěšení učit 4 roky na osmiletém gymnáziu a vzpomínám na to jako na pracovně své nejlepší období v životě. Pedagogické vzdělání uznávám jako věc profesně velmi potřebnou, byť sám žádné nemám (jsem vystudovaný chemik a spoustu pedagogických věcí jsem si musel těžce objevovat až přímo "na bojišti"), a navzdory tomu, že jsem v praxi poznal nemálo lidí pedagogicky výtečně vzdělaných, kterým scházela snad jen jediná věc: chuť a schopnost učit :-). Snad v žádné jiné profesi se totiž tak komplikovaně nesnoubí předpoklady odborné, metodické a osobnostní jako právě v pedagogice.
Zajímavě napsáno. A dosti pravdivě.
Vcelku souhlasím. Člověk, i kdyby byl největší odborník v oboru, nenuačí svoje studenty absolutně nic, pokud nebude umět nějakou metodiku a nebude znát i způsob, jak učit.
Souhlas! Představa, vzdělávání předškolních dětí je jenom "hraní si s dětmi" a není k tomu potřeba kvalifikace, je opravdu k pláči. V MŠ si děti samozřejmě hrají, ale i to je způsob výuky (jeden z mnoha, ale za to nejefektivnější). Ale kdo není vzdělán v "předškolce" asi těžko bude učit dítě např.: jak správně držet tužku (schválně kolik z nás tu tužku drží správně?!) a o nějakém testování laterality si můžeme nechat zdát. Nehledě na fakt, že právě v předškolním věku jsme schopni vypozorovat různé poruchy a změny ve vývoji dítěte (a nasměrovat rodiče do nejbližší PPP), rovněž známe problematiku ADD a ADHD atd. Známe?! Pokud jsme studovali střední peďák a případně PdF učitelství pro mateřské školy, tak známe a víme, co máme dělat…Pokud ne…tak nevíme, o čem je řeč a díky tomu jsme více hlídačkami dětí než učitelkami. Práce ve školce není o jen o "hraní si s dětmi". Nejsme hlídačky…a i když si řada lidí myslí, že by z fleku mohli učit ve školce, není to pravda. Znám spoustu rodičů, kteří se svou výchovou a přístupem ke svému dítěti dostali do situace, kdy svoje dvě děti nezvládají…navíc role rodiče a učitele spočívá v něčem úplně jiném. Kvalifikovaní učitelé jsou potřeba a jedním z hlavních cílů pro učitele v MŠ je: "rozvíjení dítěte po všech stránkách", což znamená, že i učitelé musí tyto všechny "stránky" ovládat, aby mohli něco rozvíjet u svých žáčků…i proto má smysl vzdělávat učitele ve všech požadovaných oblastech. Plus praxe, která je přípravou na to, abyste hned první den ze školy či školky s řevem neutekli…odbornost (psychologie, pedagogika, logopedie, speciální pedagogika, alternativní pedagogika, sociální psychologie, základy psychiatrie atd. atd.) je důvodem, proč EU prosazuje, aby učitelé v mateřských školách měli nejméně Bc. Popravdě po 7 letech vzdělávání můžu říct, že pro školky stačí bohatě SPgŠ a ty 3 roky bakalářského programu už byly opravdu jen nadstavba (aby mě nikdo neprudil, že mám jen SŠ), protože prakticky: po 4 letech SPgŠ jsem byla "hotová" učitelka…Učit se učit?! Ano!
[6]: Omlouvám se za tenhle sloh…
podle mě má české školství problém celkově a nejde jen o vzdělání učitelů, i když i to má určitě nějaký vliv. Jelikož nedávno psala hodně podobný článek Magdaléna, dovolím si zkopírovat sem komentář, který jsem napsala u ní, protože můj názor na dané téma trvá. Ty jsi ho pojala trošku jinak a ze svého pohledu někoho, kdo sám učitelství studuje. Souhlasím s tím, že by měli být učitelé vzdělaní a proškolení. Ale vyhazovat někoho s již třeba dvacetiletou praxí, kvůli nedostatečnému vzdělání, mi přijde trochu zcestné.
[1]: To je na učitelství prima. To, že na ní s láskou vzpomínají, no… člověk vstoupí do života spousty lidí… To na tom mám ráda. .)
neskutočne krásne si to napísala a vo všetkom, v čom si sa v článku zmienila máš nesmiernu pravdu. Učiteľstvo je poslanie, tak ako keď sa niekto rozhodne svoj život zasvätiť Bohu. Je to to isté, lebo ak má človek robiť niečo s láskou a pre druhých, musí to v prvom rade cítiť v sebe…
[9]: Jak co lze uplatnit na vyšší stupně…Každý stupeň školství má dané úkoly a cíle mateřské školy a prvního stupně 1.,2. třídy se mohou shodovat. Ale učitel ve školce učí jinak a sleduje jiné věci, než třeba učitel na 2. stupni…na druhém stupni nesleduješ, jak žáček drží tužku, sleduješ, zda ji vůbec drží a zda si otevřel sešit…úkoly jsou jiné, proto je v Čechách snaha, aby každý dělal to, co vystudoval a na co má "papír" (snaha ČR splnit požadavky EU) např. učitelka s Bc. obor mateřinky učí 1. nebo 2. třídu na základní škole…(ale pokud už máš Mgr. ze studia navazujícího na předškolky tzv. "školský management" na třeba UHK, pak už máš Mgr. a můžeš učit nižší ročníky národek, ale nemůžeš učit na 2. stupni…učíš, co si vystudoval a na škole měl dost příležitostí zjistit, která věková skupina či obor ti vyhovuje nejvíc…V mém případě jsem nikdy nechtěla učit ve školce, chtěla jsem učit na prvním stupni a týden praxe ve školní družině s 5. ročníkem mi ukázal, že mám své limity a musím se držet nižších ročníků…a ještě lépe školky…:) proto nerozumím tomu, proč třeba někdo studuje mateřiny na vejšce, když chce jít učit 2. stupeň, to mi nedává smysl…udělal by líp, kdyby šel na učitelství pro 2. stupeň hned…:)
Naprosto souhlasím s komentáři výše a hlavně s tím, že to člověk musí mít prostě v sobě a musí chtít pomáhat ostatním předmět pochopit. Znám spoustu učitelů, kteří mají peďák, ale vysvětlují všechno strašně komplikovaně a jen z učebnic. Já jdu opačnou cestou (co nejmíň učebnice a co nejjednodušší vysvětlení) a to nemám pedagogiku vystudovanou, jen "načtenou". A musím říct, že žáci tento přístup vítají s otevřenou náručí.
Tohle je hrozně ošemetné téma. V klavíru jsem měla učitelku, která hrála úžasně, perfektně rozuměla tomu, co dělá. Jenže protože to všechno pro ni bylo samozřejmé a přirozené, nedovedla to vysvětlit. Takový člověk může mít škol kolik chce a stejně se nikdy nenaučí pořádně učit. Potom jsem dostala učitelku, která neměla nic zadarmo a musela makat, aby to zvládla stejně jako ti, kteří to měli takhle od boha. S tou jsem za rok udělala to, co jiní za čtyři, protože si sama musela zkusit to vycvičit a pochopit. To, že k tomu měla školu "jak učit" je fakt, ale bylo to zaměřené na malé děcka a to, jak pracovala se mnou, bylo z její vlastní zkušenosti.
[11]: To, že má každé své cíle a je to jiné vím. Ale mluvím o tom, že přístup, který jsem se naučila na mateřince jsem byla prostě schopná aplikovat i na středoškolské úrovni. Nemluvím o plánech, cílech a přesné metodice. Ale o přístupu.
Hodně podnětný článek, jsem ráda, že jsi vypíchla ty problémy, co mohou s dětmi nastat.
Četla jsem tenhle článek dopoledne o chemii (aneb jak zaujme profesorka s aprobací – a to mě chemii bavila), odpovídám až teď.
S tím,že se na střední pedagogickou nedostane každý si dovolím nesouhlasit. Známá se dostala jen na základě talentových zkoušek z hudební výchovy a kreslení a slovo "jen" píšu proto,že vzali úplně všechny co se hlásili bez ohledů na to že někteří měli jednu talentovku za 5.
[2]: Já za těch cca 12 let života ve vzdělávacích zařízeních potkala mnoho lidí, kteří měli/mají nadšení pro svůj obor, učí, milují děti a práci s nimi, poznají, když je něco špatně(zrovna minulý týden se na pedagogické radě řešilo, že naše třída má podivnou atmosféru, že je mezi námi napětí a nikomu se tam dobře neučí), umí poradit. Možná to vidím jako člověk, který po vzdělání prahne, který respektuje i sebehoršího učitele a nikoho zbytečně neprovokuju, takže pak mají i chuť si se mnou sednout a něco mi vysvětlit. Naše chemikářka třeba se mnou trávila odpoledne, aby mi vysvětlovala chemii, provozuje bezplatné doučování studentů s dyskalkulií, i těch o trochu méně zběhlých v matematice, či chemii. O těch hodných učitelích se totiž nemluví tolik, jako o zlých. To je princip lidského mluvení. Spousta lidí raději rozebírá horší a špatné věci, protože mohou přidat svoji životní zkušenost, zanadávat si, hrát si na psychology, zatímco na dobrou informaci se dá reagovat jen:,,Wau, tak to je hustý." nebo nějak podobně. 🙂
Mám kolem sebe teď hrozně moc lidí, kteří si dávají peďák jako záchranu. Někteří z nich by chtěli učit, někteří prostě potřebují pojistku, aby nezůstali rok na pracáku. Mám pocit, že přesně takhle vznikají všichni neoblíbení učitelé, kvůli kterým studenti nenávidí školu. Tvůj článek mě celkem uklidnil, pokud člověk nechce a nesnaží se aspoň trochu, tak magistra asi nevystuduje, že? Děkuji ti teda za klidné spaní 🙂
Věříš v sílu telepatie? Já nejspíš ano. 😀 Včera jsem celý den přemýšlela, jak napíšu o mateřince. A tys to tu vypíchla moc pěkně. 🙂 V předškolním věku dítěti udáváme směr, jsme jeho vzor, jak se to má dělat. Nikdy nezapomenu na moje učitelky ve školce – Janu a Hanu. Byly pro mne bohyně, vždycky jsem chtěla být jako ony. Třeba kdybych je teď v šestnácti poznala, nebylo by tomu tak, ale to je prostě ten malinký věk – v něm si utváříme největší vazby a návyky.
Je to velmi zajímavý a podnětný článek. Každý by měl dělat svoji práci co nejlíp to jde a jsou obory, kde by měla být práce prováděna s láskou a odpovědností. A školství určitě patří mezi obory, kde to bez dostatečného vzdělání, ale i zapálení a lásky vůbec nejde. Je to velmi zodpovědná profese, protože učitelé formují naše děti. A když vidím, jak se mé dříve velmi zvídavé děti prahnoucí po nových informacích postupem času díky neprofesionalitě některých učitelů mění v cynické škarohlídy, je mi z toho smutno. Nejsou všichni stejní a problém je i v jejich finančním ohodnocení a pravomocech. Je to bludný kruh a bude trvat asi ještě dlouho a dá to i hodně práce, než se něco změní.
Tento týden už čtu druhý článek na toho téma. Dobře jsi to napsala, taky k tomu mám co říct, protože dcera učí na gymnáziu a snacha na ZŠ. Obě studovaly pět let, po prakticky "zrušení ruštiny" studovaly další 3 roky, dcera si k ruštině a občance přibrala ještě němčinu a snacha k ruštině a výtvarné výchově ještě speciální pedagogiku. Mají vlastně obě tři aprobace, děti je berou a i po letech se k nim hlásí. VŽDY CHTĚLY UČIT! A kdyby toto své "poslání" nemilovaly, tak dávno zběhly, protože to finanční ocenění je hrozné!
[20]: 🙂 Já myslím, že od učitele by děti odtrhnout oči chtít neměly a o tom, co jim říká, by měli přemýšlet. 🙂
GREAT DR OJABU, který přivedl můj manžel se ke mně jen jeden den. Mé jméno je Angela jsem z Velké Británie, jsem se oženil před 1 rokem. Můj manžel a já jsem žil velmi šťastný a krásný život. Tak jak šel čas, začal jsem si všímat této podivné postoj, který byl disponující. Ten se nyní bude spolu s dalšími dívkami, do té míry, že už není vyzvednutí mé volání, a on nebyl ani spát v domě ještě. Stal jsem se zmatený a nevěděl, co mám dělat. Tak jsem se stal strach a pletl, že přinesl tolik myšlenek v mé mysli, protože jsem ještě nikdy nezažil nic podobného v životě. Tak jsem se rozhodl navštívit kouzlo kolečko, aby zjistil, jestli mi může pomoct. A tak hned jsem šel na internet, kde jsem viděl úžasnou svědectví kouzla kolečka, která něčí bez milenku přivezl, "DR OJABU", tak jsem ho okamžitě kontaktoval a vysvětlil jsem mu všechny své problémy a on mi řekl, že to bude velmi snadné pro něj řešení, v porovnání s těmi, které mu předtím. A on mi taky dal nějaký důkaz, že se opravdu jisti, že jeho práce, a ujistil mě, že můj manžel se vrátí ke mně, jakmile je až s casting kouzla. A také mi řekl, abych veškerou svou důvěru v něj, a opravdu jsem ho poslechl. Tak to bylo 08:00 na příští ráno, když jsem se chystal jít do práce, když jsem dostal můj manžel výzvu, a on mi řekl, že se vrací domů, a on byl omlouval se mi, mi říká, že je velmi Omlouváme se za bolest, že mě stála. A po několika hodinách, opravdu se vrátil domů, a to bylo, jak jsme pokračovali v manželství s hodně lásky a štěstí, a naše láska byla silnější než teď, jak to bylo předtím. DR OJABU mi také řekl, že kdysi moje srdce touha byla poskytnuta ke mně, že bych měl jít a svědčit o jeho práce přímo tady na internetu. Právě teď jsem nejšťastnější žena na světě dnes píši toto svědectví, a já chci opravdu poděkovat "DR OJABU" pro podání zpět svého manžela, a přináší radost a lásku ke své rodině. Takže moje největší rada pro vás, kteří tam váš manžel nebo vaše žena chovala divně, nebo máte jakýkoliv problém s vaším vztahem, nebo cokoli, co má co do činění s kouzla kouzlení, on je schopen řešit jakýkoliv problems.All, co potřebujete udělat, je pro můžete kontaktovat tohoto muže kdykoliv, a ujišťuji vás, že to bude pomoci pro vás, já jsem 100% jistý, že to bude řešit to, pokud už budete potřebovat jeho mu pomohl kontakt s tohoto e-mailu: ojabuspelltemple@gmail.com
Já myslím, že to tak jednuduché opravdu není. z vlastní zkušenosti, máma je učitelka v mateřské škole a pedák má, a né proto, že by se nikam jinam nedostala, prostě ji práce s dětmi baví a chtěla ji dělat… a kurz? i když nejsem učitelka, tak tvrdím, že "jen" kurz opravdu nestačí… vždyť učitel je tak trošku psycholog, rodič, šéf a kdo ví kolik tváří ještě má… musí se naučit jak jednat s dětmi, jak se k nim chovat, jak jim vnuknout vědomosti aniž by jim to bylo nepříjemné, musí mít nějakou metodiku, co je má naučit a jakou cestou, aby to ty děti bavilo… podle mě na tohle opravu "jen" kurz nestačí… A co si myslíte o rostoucím trendu interaktivity? Zavedli byste to do škol? Čím dál více se s tím setkávám, že ve školách mají interaktivní tabule, různý ty kidzboardy atd., i od těch prvních stupňů.. a já nějak nevím jestli je to dobře… :/
Big Díky Dr.Iroko mé jméno je Caroline Webb. Já jsem z United States Jsem zde, abych šířit celou práci reálného spell kolečka s názvem Dr.Iroko, kteří jen mi pomohl získat zpět svou jednotu s mým manželem a aby náš vztah velmi silnější a přinesla radost a štěstí do našeho marriage.He také vyléčil rakovinu prsu mé sestry. kontaktovat ho dnes v některé z vašich problémů: