Kouzelný úsměv na konci cesty

Asi jako každý student, přes léto brigádničím, neboť do kapsy je stále hluboko. Už druhým rokem se mi poštěstilo pracovat na recepci, v jednom nejmenovaném domově důchodců. Když jsem na tuhle nabídku kývla, měla jsem docela strach. Bála jsem se tolika starých lidí, nemocí, smrti. Místo toho jsem se ale stala svědkem malých životních radostí a strastí. A světe div se, mám to tu ráda. Mám JE ráda.

Každé ráno se pan V. chodí ptát, jestli tu nemá nějakou poštu. Nikdy tu žádný dopis nemá.

Pan syn sem chodí za svojí stařičkou maminkou. Dlouhé hodiny sedí na lavičce a on jí krmí banánama. Ona svýma bezzubýma dásničkama žverká jeden za druhým.

Jednou přijel pan V. na halu a zvolal na paní L.: „Cože? Tys ještě neumřela?!“ To já jsem málem umřela. Smíchy. Zdejší humor je velmi osobitý.

Každé ráno, když jde Pepa na cvičení, mi nosí bonpar. Vždycky mi říká „pojď cvičit“ a já mu na to vždycky řeknu něco jako „nemůžu Pepo, nemám cvičky“. Jednou mi přinesl tři bonbony najednou. To se ještě žádné z holek nestalo. Asi mě má nejradši.

Pan Š. mi dlouhé hodiny večer vypráví o službě v pohraničí. Když poslouchám, co všechno zažil, připadá mi můj život podivně jednoduchý a nenaplněný.

Paní P. je úžasná. Bývala topičkou a statkářkou. Je ročník 1920 a svěžejší upovídanější stařenku byste tu těžko hledali. Říká mi, že naší zemi, víc než světová válka a Němci, uškodili vlastní lidé. Češi, komunismus a donašeči. Přesto všechno je nezdolná optimistka.

Pan H. za mnou chodí někdy večer. Býval čiloušek, ale co se vrátil z nemocnice, posmutněl. Upírá na mě teskně oči přes sklo a snaží se mi šišlavou řečí říct, že jsem roštěnka. Vždycky mi oslintá celé okýnko. Ale mě to nevadí. Mám ho ráda. Je to krásný dědeček.

Paní R. pije. Chodí ven s pejskem Míšou. Když se spolu vrací a dýchne mi do okénka, mám pocit, že bych už neměla pár hodin řídit motorové vozidlo.

Pan K. si v bufetu koupil pytlík se třemi jablíčky. Snaží se je strčit do plátěné tašky, ale ruce se mu třesou a taška nejde otevřít. Zápasí dlouhé minuty a opírá se o chodítko. Pak se konečně zadaří a on se vypraví na šouravou cestu zpět. U stolečku s letáky se zastaví. Celý křivý šátrá a snaží se vzít jen jeden jediný výtisk. Stojí ho to tolik sil. Ale on je statečný. Zvládne to.

Pan a paní H. jsou tu spolu. Vtipkují a chodí na výlety. Nosí plné košíky hub a občas mi přinesou hrušku nebo jablíčko.

Před dvěma týdny jsem poprvé měla úmrtí během mé služby. Bylo to také poprvé, co jsem viděla na vlastní oči mrtvého člověka. Pan B. byl velmi oblíbený. Býval lékařem. Všichni ho tu měli rádi. Chodil po hale s chodítkem, usmíval se a jeho dlouhá postava se tyčila nade všemi. Teď najednou tady leží. Jeho dlouhé bílé nohy a bílé ruce. Člověk má podivné nutkání ho pohladit. Udělat cokoli, čím by odčinil, že už tu nemůže být s námi.

Pan S. přišel o nohu. Nechtěl tu být. Chtěl zůstat doma. Po týdnu se tedy vrátil. Zjistil, že si děti zatím rozebraly všechny jeho věci. Tak je tu znovu. Jezdí na vozíčku po hale, v bufetu si kupuje pivo a mlčky pak v rohu popíjí. Chtěla bych mu říct, že to bude dobré. Že není sám.

K bufetu chodí i paní K. Počítá drobné, co jí nechaly děti, když jí odvezly zbytek důchodu. Počítá korunu za korunou, jestli jí to vyjde na koláček. Nevyjde. O korunu. Kantýnská jí podává koláček, „dáte mi to jindy,“. A stařenka se stydí. Ráda bych potkala její děti a ráda bych jim sdělila, jak moc je nenávidím.

A takhle tu žijí. Vyhlíží návštěvy, radují se a hádají. Chodí na zpěv, na cvičení, na keramiku a na háčkování. Čtou a dívají se na telku. Procházejí se venku a posedávají na lavičkách. Jezdí sem sbory a divadla. Oni zase jezdí na výlety na koupaliště nebo do zoo. Většinou jsou spokojení. Konečně nejsou sami a mají si s kým popovídat. S někým, kdo je na tom podobně. Ale stejně vyhlíží poštu. Návštěvy. Děti. Vnoučátka. A stýská se jim.

Mně se také stýská. Celý rok až do léta. Jsem tu s nimi vždy jen tři měsíce, ale úplně to stačí k tomu, aby vám přirostli k srdci. Směsice smutku, lítosti a z toho pramenící náklonnosti a snahy vynahradit, co vlastní rodina nedala. To všechno na vás tlačí. Někdy mám pocit, že můj úsměv a vřelé slovo, má kouzelnou moc. A dychtíte po jejich vyprávění, tak prožitém a dávném. Cítíte moudrost a dýchá na vás jejich divoký život ve všelijakých dobách, režimech, zlomových dějinných momentech. Jsou rádi, když nasloucháte. A já jsem ráda, že jsem alespoň tady, na konci jejich životní cesty, součástí jejich životů.