Držím se hesla – když nemáš co říct, tak mlč. Je nutno dodat, že takhle dlouhá odmlka tu asi nikdy nebyla. Mojí plochu počítače zaplnilo pár nakousaných věcí a v hlavě mám asi tisíc nápadů. Jenže, znáte to. Dokud to není hmatatelné, tak to není. Ale, přeci jen tu pár drobků s pevnými rysy mám. Dala jsem totiž vyvolat několik filmů.
V únoru za mnou do Prahy přijela mamka. A protože ona je milovnice rostlinstva, bylo bezpodmínečně nutné navštívit botanickou zahradu (zahrady). Navrch jsem přidala trochu městské krásy a hlavně slavnou zeď, ke které toužila jít, co já vím, kvůli nějaké lásce z šestnácti, kdy si tam s jedním Loupežníkem slíbila všechno možné a nemožné. Že jejich život dopadl jinak je super, protože jinak bych tu já dneska nebyla. Lennonova zeď tu ale stojí dál. .)
Já a Zenit jsme teď poměrně nerozlučná dvojka, a tak jsem vše dokumentovala na film. Měla jsem ještě založený barevný, který jsem chtěla dofotit. I přes minulé sliby, že na barvy zanevřu a můj svět bude ryze „black and white“, jsem tomu zase přišla na chuť a hlavně, černobílý film mě hned nadvakrát pěkně vypekl. Poprvé se mi natrhly navíjecí dírky, a tak jsem tři týdny fotila „do prázdna“. Film se neměl za co chytit, tedy se nepřetáčel. Ten samý film jsem si brala, když jsem v pět ráno vstávala, abych si nafotila prázdný Karlův most. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dofotila počet snímků a našla film neporušený tak, jak jsem ho založila… Film jsem tedy popotáhla, zkusila jestli jede a vrhla se znovu na focení, tentokrát na maličký projekt, se kterým ještě později přijdu. Ten stejný film se mi ale při převíjení přetrhl, osvítil a tedy – skončil v koši. Ale, o tom zase jindy…
Tady na fotkách je maminka. Kdyby jí (nedejbože!) někdo poznal, tak jí to prosím neříkejte. .)
A konečně – drobky z už 6. filmu, který jsem na Zenit vyfotila.
Pro úplnost dodávám:
Zenit E / objektiv Helios 44-2/ film PhotoPorst Color 200 / bez úprav, jen scan / učím se
Malé boje
Už jsem to řešila minule při vkládání fotek. Nemám prostor pro vlastní volání, tak si film i fotky nechávám vyvolat. Sem pak skenuji lesklou fotku z velikosti 10×15. Když ji sem vkládám na výšku, tak ne, opravdu není tak nekvalitní. To jen skener prostě zvětšil a mě se z nich nechce dělat úplné nudle, když je musím dávat na výšku a respektovat u toho nějak prostor a šířku blogového pole. Mít je pěkně srovnané, to mi ale prostě nejde. Sázím to od oka. .)
Krásné fotky a držíme se stejného hesla 🙂
Krásná atmosféra. 🙂 Mamince ani muk…
Moc dobré fotky, jen tak dál! Musím říct, že dvě fotky mě doslova nadchly: První je ta zrcadlová ze skleníku a pak hned ta první "lennonovská". Mají úžasnou atmosféru a co je důležité – je v nich příběh (zvlášť ve spojení se zmínkou o Loupežníkovi).
Ty fotky jsou prostě nádherné… nemám slov, přesně podle mého gusta :-).
[1]: Děkuji. Však u mě bylo ticho tři týdny. 🙂
Taky radši nepíšu vůbec než vydat něco, s čím nejsem spokojena nebo vím, že píšu abych psala.
Nádherné fotky, jsi kouzelník s velkým nadáním, máš to zkrátka v oku. A mamince to moc sluší, jsem nadšený obdivovatel tohoto zbarvení vlasů, sama obdařená nejobyčenější myší šedí, pečlivě přebarvovanou na černou ostružinu. 😀
Asi před dvěma měsíci jsem začala fotit na tátovu starou Vilii, jsem zvědavá, jak fotky budou vypadat, ale to nejprve musím našetřit…
To je fakt tvoje mamka? Vypadá ohromně mladě! A sluší jí to, máš ji krásně nafocenou, v pěkném prostředí, i u té Lennonovy zdi jí to sekne.
P.S. (fakt bych měla psát komentáře vcelku, ale mě vždycky ještě něco napadne, když odentruju ten první) – k barevným fotkám, mně se barevné fotky líbí víc než černobílé. Neříkám, že černobílé jsou méně kvalitní, mají své kouzlo, ale barvy jsou barvy…