Každý den se po Praze nacestuji tramvajemi a metrem hodinu až hodinu a půl. Knihy se vrší a pronikám do nových, stejně jako se vracím k těm starým, oblíbeným. A chci o nich mluvit. Peču a vařím, když to jde, a složky s fotkami receptů se pomalu plní a zakládám další a další. A leckde jsem byla a leccos jsem viděla. Fotky zajímavých míst a prazvláštních akcí leží schované ve složkách. Nadepsané, čekají, až je vytáhnu na internetové světlo a napíšu o nich. Dneska po měsíci naprostého blogového ticha promluvím o tom, proč je tak těžké navazovat na blogový svět. Na čem závisí vaše blogová existence?
Když jsem založila blog, plynulo kolem mě období nerealizace. Byl to zvláštní časový prostor, kdy jsem čekala, co se stane, když školu dodělám a co se stane, když ne. Uvažovala jsem, co chci a měla poměrně dost volného času.
O blogu už od začátku nikdo nevěděl. Mám takový podivný pocit, že když se do něčeho tak osobního, jako je takovýhle blog, dostane někdo, koho znáte, tak je to jako by nahlížel do vašich myšlenek. Nemám ráda, když se na mě někdo tak dívá. Připadám si svázaná, protože blogový svět je jiný. Osobnější. Pro mě upřímnější. Co se stane, když někdo nahlíží za oponu? Něco vám bere slova a mění je. Myšlenky nejdou, jak chtějí, ale jak by bylo vhodné, aby šly. A je otázka jak s tím naložit.
Období nerealizace skončilo. Dostala jsem se z velkého „ničeho“ do ještě většího „všeho“ a cítím, jak mi jeden z mnoha světů klouže mezi prsty. Nejde jen o prosté „nemám čas“. Vždycky je možné si udělat čas. Já se ale potýkám s blikajím kurzorem a úvahou, že cokoli napíšu, může číst kdokoli. I ten, kdo mě zná. Mám svázané prsty.
Nevím, co s tím.
Tenhle víkend jsem jela poprvé od září domů. Po dlouhé době volný víkend, kdy bych sice v rámci zkouškového měla něco dělat, ale nedělám. Už ve středu jsem cítila, jak se to blíží. Nic. Konečně nic. Jihočeský vzduch, opar mlhy nad rybníky, jak to voní doma a kočka, která jen spí. Moji přátelé, kteří musí ráno vstávat do práce. Protože jsou dospělí. Zakořenění a vykořenění, protože neví, co se životem. A nebo to vědí, ale hledají cestu, která tam vede.
Jako já.
Konečně mezi svými.
Teplo a útulno přátelství.
Vzduch, který jiskří a vůně které v Praze nejsou.
Celý svět v hladině rybníka.
A tak jsem to konečně našla.
Rovnováhu.
Mezitím vším pražským zmatkem jsem na to zapomněla. A tenhle vzduch mi to připomněl.
Neměla bych se nechat svazovat. Měla bych říkat nahlas více upřímných věcí. A měla bych se sem vrátit. A povědět vám víc.
Tak jo.
Blogová existence závisí na tom, kolik toho chcete a můžete světu říct.
Jediný limit jste ale vy sami.
"Nejde jen o prosté "nemám čas". Vždycky je možné si udělat čas. Já se ale potýkám s blikajím kurzorem a úvahou, že cokoli napíšu, může číst kdokoli. I ten, kdo mě zná. Mám svázané prsty." Jako kdybys popisovala moji situaci, co se blogování týče. Bohužel, jak z toho ven, na to jsem u sebe ještě nepřišla. Možná, že to přijde až nastane ten pravej čas…
Taky potřebuju zmizet z Prahy, jít se někam projít… mezi stromy, do ticha.
Jo… žít bez limitů, to není jen tak. I v mém případě o mém blogu spousta mých známých neví… ale kupodivu právě díky tomu, že jsem ho začala psát, mám čím dál menší problém s tím, že by ho mohl někdo z toho bližšího okolí číst. Nějak mi méně vadí, že by někdo viděl, co si myslím a co prožívám. Ostatně, ví to právě díky blogu spousta lidí..a žádná tragédie to nebyla :-))
Víš, máš pravdu. Něco podobného jsem sepsala už tolikrát. Vždycky mě totiž něco přiměje pochybovat. Jenže minulost je tvůj stín a já od sebe už neodpářu tu blogovou rutinu, přátele, které jsem zde našla (a mluvím opravdu o přátelích, s nimiž se (ne)pravidelně scházím) a věci, které jsem díky blogu zažila… 🙂
Co napsat. Chybělas mi. A vítej zpět 🙂
Jak dobře znám tu pochybnost, co ještě můžu říct a co by už nemělo být vyslovené. Při každém článku mě to tak trošku svazuje, ale pak si řeknu, že to musím napsat přesně tak, jak se slova samovolně poskládala, protože jedině tak to bude správné, (alespoň pro mne)přímo ze srdce.
Vždycky jsem to bral tak, že to, co píšu na blogu, píšu hlavně pro sebe, takže se snažím být upřímný především vůči sobě. Čím víc je čtenářů, tím větší je praděpodobnost, že se nějaká myšlenka nebo názor může někoho dotknout nebo si ji někdo špatně vysvětlí, tomu se zabránit nedá. Když si ale člověk na nic nehraje, nechce se dělat vůči blogovému světu příliš hezkej (nebo naopak ošklivej), nechce svými čtenáři manipulovat, pak, myslím, se nemá čeho bát :-).
Nemusela bys na to blogování kašlat. Člověk si voblíbí blogera, tohoto obvykle přestane bavit a sekne s tím. Tak nebuď sobecká a mysli na to, že nechci na titulce vidět, co tam běžně vidím. 😀
Mně se teda taky stejsklo. Mimochodem zkoušela jsem čtvery vanilkový rohlíčky a ty tvoje zatím vedou!:)
Můj milovaný blog je tak trochu smetiště. Házím tam kdejaké své pocity, čas od času i zážitky, těch ale moc není, to, co bych nikdy v životě neřekla ani tomu, koho považuji za mně nejbližšího. Což je tak trochu paradox – spoustu z těch věcí by zřejmě nikdo z mých známých vědět neměl, a já je všechny otevřeně sděluji na blogu. Čas od času jsem tak paranoidní, že na blog ani nepřispívám, jelikož se bojím oněch přátel, kteří by na můj blog někde narazili a následně se začali pořádně nimrat v tom mém nitru.
[2]: Je to to nejlepší, co se dá udělat. 🙂
Mám ráda takové články, které jsou o něčem. O iluzích, prohlédnutí, ztrátách i nálezích.