Lži a čtení myšlenek

Dělala jsem to jako malá a dělám to i teď. Lžu.

Lžu, když mám pocit, že pravda by mě potopila v očích ostatních. Když se mě Martin v páté třídě zeptal, jestli kouřím, okamžitě jsem odpověděla, že jo. Říct že ne, to by bylo skutečně degradující a když se vám kluk líbí, musíte mu odpovídat vždycky ano (až v pozdějším věku, jsem zjistila, že se to má s ano a ne přesně naopak).

Dneska jsem v lecčems dospělejší, ale sem tam lžu pořád. Když někdo řekne, jak je tahle věc strašná a že nechápe, jak to někdo může nosit, dívat se na to, jíst to… prostě se mi stává, že mi to ujede a já se zase tvářím, že souhlasím. Často u dvou lidí souhlasím pokaždé s naprosto protichůdnou věcí. A povím vám, když se ti dva pak sejdou a vy jste u toho, máte problém.

Snažila jsem se s tím přestat, ale jde to tak těžko. A vím přesně proč. Protože, jak jednou psala Bára, měla bych to snazší, kdybych si nemyslela, že umím číst myšlenky.

Bývám s naprostou jistotou přesvědčená, že vím, co by si o mně myslela Téra z koleje, kdybych před ní jedla v jednu ráno ten lovečák, co schovávám v lednici.

Vím přesně, co by si o mě pomyslel kamarád z kapely, kdyby věděl, že mám ráda Limp Bizkit a dost často mi z přehrávače hraje i stará Avril Lavigne. Jo. Zaťukal by si na čelo a odepsal mě jako hudebně zmařenou bytost.

Vidím to živě, jak bych mému učiteli na literaturu 19. století líčila, že nejradši čtu dětské knížky a Harry Potter má u mě zvláštní místo. Haha. Trefilo by ho. A pak by mě nechal vyloučit.

Kdyby moji nesmírně inteligentní spolužáci zjistili, že místo učení koukám na Ally McBeal, mysleli by si, že jsem hloupá nanynka a primitiv. Jistě by se podivili, jak je možné, že jsem se na vejšku vůbec dostala.

Dneska je v módě být underground. Musíte být cool a poslouchat jazz (příklad). Tvářit se chytře a koukat na drsný seriály. Žít konzumním způsobem života se odsuzuje. Spousta lidí vám bude tvrdit, že nekouká na televizi. Dneska to není in. Jenže víte co? Těší mě každou sobotu čekat na seriál. Dávají ráno Colomba a já zbožňuju ty jeho nenápadný otázky. Ale nikde to neříkám. Upíchnutí k telce nepatří ke vzdělané slečně.

Snažím se podvědomě nebýt výstřední a splynout. Zařadit se. Chci prostě někam patřit a někdy je snazší trochu lhát. Nebo spíš neříkat na hlas úplně pravdu. Když se mě tedy někdo zeptá, co čtu, vyjmenuji velké množství autorů, které mám ráda a kdoví proč, milej Harry mezi nima není. Proč asi. Když se mě ptají na oblíbené filmy, vysypu kvanta kvalitních titulů. A kupodivu o Smrtonosné pasti nebo The Jane Austin Book Club se ani nezmíním. Jo, je to tak. Žijeme ve světě, který nás nutí udržovat dekórum. A my se budeme ukazovat v takovém světle, v jakém chceme být vidět. A protože se ten motůrek v hlavě nikdy nezastaví, pořád si budeme říkat, že na nás ten chlap takhle kouká, protože máme tu sukni moc krátkou nebo se mu zdají vaše kecky moc odřený. A přesně proto si nikdy nevezmu ty zelené šaty mezi lidi. Co na tom, že mi to v nich před zrcadlem sluší. Kdyby mě v nich venku někdo potkal, pomyslel by si…

Přes to přese všechno lžu míň a míň. Občas přiznám i toho Harryho.

Čím jsem starší, tím jsem výstřednější. Možná. Možná mám taky prostě jen víc odvahu být sama sebou. .)

15 komentářů u „Lži a čtení myšlenek“

krásně se čte článek =)

15 komentářů u „Lži a čtení myšlenek“

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář