Někdy se přesvědčuji o špatném systému, který většinou ve skutečnosti nevypovídá zhola nic o realitě. Ačkoli se tato myšlenka dá aplikovat téměř na všechna odvětví života, dneska tu dřepím na dece a mám hlavu v dlaních, protože jedna konkrétní absurdita mi zírá přímo do tváře.
Jdu na pohovor na brigádu. Konečně. Vyžadují, abych přinesla nějaké potvrzení o praxi v oboru. Nejvíce praxe mám ze střední školy. Z vejšky v podstatě jen mizivou. A teď ten paradox. Zatímco ze střední školy nemám jediné potvrzení za celé čtyři roky, z vejšky mám potvrzení úplně na vše – včetně věcí, které jsem vlastně ani nedělala. Co mi nehraje? Zatímco na skutečnou praxi doklad nemám, na fingování mám desítky dokladů. Neuvěřitelné.
Nicméně, asi stojí za to, pouvažovat nad správností systému. Tlak doby totiž způsobil, že se vás neptají jestli máte praxi, ale jestli můžete doložit praxi. Ve skutečnosti je téměř všem vlastně jedno, jestli to umíte nebo ne. Potřebují papír, který jim jistí záda. Papír, na kterém stojí „ona to umí, je to ok“. Mohla bych se tu vztekat celý večer, spílat proklaté byrokracii a láteřit nad tím, že je to vlastně hrozně nefér. A je. Jenže upravit životopis podle potřeby je dneska běžné. Lidé lžou. Všichni to víme.
Přes všechno špatné na téhle věci, mě fascinuje ta snaha zakrýt lež. Čím více důkazního materiálu, tím menší pravděpodobnost, že praxe byla řádně vykonána. Fascinuje mě ta snaha zamést stopy a dát si záležet na přesvědčivých důkazech. Razítka a podpisy. Když se mi někam nechce a potřebuji se maskovat, utíkám k doktorce pro papír. Když jsem opravdu nemocná, tak nikam nejdu a jenom si doma čajíkuju. Je to stejné. Prostě hlavně nenápadně.
A když se někdo bude ptát, jak je to s tou praxí, tak ho ujistím, že vše co mám v tom zápisu s razítkem a velkým rozmáchlým podpisem je do poslední tečky pravda. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Fakt! 🙂
Jo, je to fakt…
Když jsem měl někoho na pohovoru, papíry mě celkem nezajímaly, ale zajímalo mě, jak ten dotyčný reaguje na témata, která s ním probírám, o čem něco ví, kde jen vaří z vody. Sám jsem při vlastních pohovorech nikdy nepoužil nic, co bych skutečně nezískal a neodpracoval si. Nevěřím na to, že když ostatní podvádějí, musím já taky. Rád si sám sebe vážím :-).
jednou jsem si nechala od doktora podepsat, že jsem byla nemocná, když jsem byla na horách, které jsem vynechala za celý život jednou a to protože jsem neměla na výběr. jinak… budu možná potřebovat něco jako razítko pak kvůli fotografické praxi, ale tam nebudu potřebovat neexistujícího zaměstnavatele, ale prý stačí čestné prohlášení. ale… dneska už bych o tom vlastně nelhala, takže je to ok.
[1]: Nerada bych tě zklamala, ale na vejšce to s praxí právě moc valné není… Tedy pokud si nenajdeš sama nějakou dobrovolně pro vlastní potěšení. 🙂
O tom co umím, tedy o své praxi jsem nikdy nelhala, neb jsem posera, který věří na to, že každá lež jednou vyplave na povrch, ale je pravda, že několikrát jsem omluvila dcery z vyučování, když se mi zdálo, že je k tomu pádný důvod. Jako třeba tenkrát když nám v noci umřelo poslední kotě a my jsem celou noc prořvaly. Tehdy se mi zdálo, že není v jejich silách, ani v mých, ráno vstát a učit se.