Nad vodou

(Protože Literární klub vypsal finální soutěžní téma „Inspirace“.

A protože jedna má skutečná vzpomínka mi inspirací byla.)

Končilo teplé léto a kmen padlého stromu, trčící nad hladinou rybníka, se odrážel v jemných vlnkách vody. Seděla jsem obkročmo, opírala se o jednu z větví a houpala spuštěnou nohou v klidu, jako by pode mnou ani nebyla dvoumetrová výška. Proti mně seděl W. a v láhvi sladkého vína se třpytilo mizející slunce. Napil se a podal mi jí. Natáhl se na kmen a v očích se mu hýbalo nebe. Nevěděla jsem, co říct. Tolik slov na jazyku, ale žádné nebylo správné.

„Takže ses rozhodl?“

„Jo. Zkusim to. Neni co ztratit.“ Usmála jsem se. Vždycky se mi příčilo, že seknul se školou tak brzo. A vždycky jsem věděla, že má na víc. Možná je teď pozdě. Ale je to lepší než nikdy.

„Co tě konečně přimělo změnit názor? Předtím si mluvil jinak.“

„To víš, inspirace životem,“ vrátila jsem mu láhev a on se napil. „Někdy prostě víš, co teď bude, i když nevíš, co to přinese.“

Uloupla jsem kousek kůry stromu a začala ho po drobečcích házet do vody.

„Vidíš. Já jsem na tom teď tak, že ani nevím, co vlastně bude. Dobrý, co?“

„Prostě žij, jak umíš. Jak si ty myslíš, že je to pro tebe dobrý. Na ostatní kašli.“ Zadumaně jsem ho pozorovala. Někdy, navzdory množství trávy a jiných zapeklitějších prostředků, mluvil hezky. Jeho myšlenky byly čisté a prosté a jejich podtext byl všude kolem mě. Myslela jsem na to, co všechno nás potkalo. Kamarádství, pak asi trochu víc a pak chvíli nic. Pak zase návrat k našim rozhovorům a objetím, která už teď neměla takový význam jako tenkrát, ale byla symbolem starých časů. Možná měl zase pravdu. Možná moc přemýšlím nad tím, jak přemýšlí ostatní. Možná bych to měla udělat. Pustit se do toho po hlavě od začátku. Nechat jednou lidi za sebou a prostě jít po svém. Nechat se inspirovat jen životem, tím, co mi právě dává.

Nad vodou kroužili ptáci a jejich odrazy běhaly po klidné hladině. W. má pravdu. Mávnu křídly a uvidím, co se vlastně stane.

„Takže na život,“ vzala jsem mu z ruky víno, pokynula zbytkům slunce a napila se. Cumlala jsem v puse jeho sladkou chuť a za horizontem, spolu s mojí pochybností, zmizel i poslední paprsek.