když jde člověk stále rovně, daleko nedojde
Zeleninové, husté, ostré, bylinkové, sladké a barevné. Podzim si žádá dýňové polévky, masité bašty a chutě, které zahřejí a barevně prozáří zašedlé mokré dny. A já dostala cuketu! A ranec paprik. Tak co jiného udělat, než pořádnou mísu zeleninového rizota. Co je potřeba: cuketa, papriky, rajčata (co máte rádi) sůl, pepř kurkuma, chilli tymián česnek…
Letošní léto se trochu roztrhl pytel s bílými šaty. Nebo alespoň mě se to tak zdálo. A protože v mém okolí nikdo takové věci na film nefotí, nějak se náhodou stalo, že jsem se k tomu nachomýtla já. Byla to třetí svatba, na které jsem kdy byla, druhá svatba, na které jsem fotila a první…
Tak trochu je mi líto, že jsem se probrala moc pozdě na to, abych se zapojila do projektu o místě, kde vznikají blogy. Včera jsem zabloudila na díly projektu a usmála jsem se, protože jsem asi před dvěma lety myslela na to samé. Napsat nějakou výzvu a posbírat fotky koutů, kde se to všechno odehrává….
Neudělala jsem nic a zabralo mi to veškerý čas. A myslím, že zdaleka nejsem jediná, kdo se teď po začátku léta probral, aby zjistil, že z venku mu na okno ťuká podzim. Po čtvrt roce jsem nedostala vyhazov z žádné práce, žádné školy, kupodivu ani z autorského klubu ne. Takže je to vlastně zatraceně úspěšný…
Pomalu začíná léto a já ráno co ráno snídám na balkoně. Popíjím kafe a dívám se do zahrad. Balkon má tu výhodu, že přede mnou není automaticky počítač a já se hned nezavrtám na internet. Místo toho se dívám, poslouchám ráno a vychutnávám. Mažu si topinky pestem, vařím krupicovou kaši nebo rozklepávám vejce na křupavou…
Můj kamarád má tůze rád šunkofleky. Jednou se dokonce zmínil, že je to jeho nejoblíbenější jídlo. Znělo to jako výzva, napadlo mě, že jako vánoční dárek by taková miska zapečených flíčků mohla být príma. Mělo to jeden háček. Nikdy předtím jsem je nedělala… Pustila jsem se do toho odhodlaně a vyzkoušela celkem tři recepty (mimo…
Okupuje mě podivný klid a cuká mnou vědomí, že něco nehraje. Zkoušky dělám až příliš snadno, práce se mi až moc líbí, lidi kolem sebe mám zbytečně moc ráda. Můj život je v nerovnováze. Být šťastná na obě strany je obrovsky těžké. Řeklo mi to nezávisle na sobě několik lidí. Něco se změnilo. Já. Jsem…
Čert vem knihy. O to mi tu nejde. Myslím, že je stále dost těch, co do ruky knihu vezmou. Kdykoli jedu metrem nebo tramvají, tak se utvrzuji v tom, že čtení zdaleka není tak mrtvé, jak to mediálně vyznívá. To, co mám teď na mysli, je jiný problém a jiné čtení. Je to snaha diskutovat…
Začínám z toho být trochu otrávená. Kdykoli něco takového řeknu, tak se na mě sesype parta lidí, kteří to nechápou. Přesvědčují mě, že k tomu dospěju, že to jednoho dne pochopím. Matky, které jsou už skutečně matky, se na mě dívají z vrchu, protože ony vědí něco, co já ne. Protože ony objevily ten obrovský…
Už jsem asi velká holka, protože jak jednou umíte tuhle věc, můžete už cokoli. Segedín je základ. Učila jsem se ho sama a měla jsem strach, že to bude moc kyselý, málo křehký, málo smetanový, a víte co? Byla to pohodička. Troufám si říct, že tohle je začátečnickej recept u kterýho se nenadřete a i…
Aneb vždycky je čas dělat něco, na co vůbec nemáte čas… 🙂 Zkouškové v podstatě hotové, úkolů přesto stále milion. No, to se nedá jinak, než uvařit segedín nebo se vydat na výlet, že jo. Takže jsem sedla za počítač a otevřela mapu, abych si tedy vybrala, kam se to vydám. A jak jsem tak…
Život se scvrknul do modrého světla monitoru. Celý den v práci sedíte a koukáte do počítače. V tramvaji hledáte na telefonu přátelský kontakt, který vám chybí. Pak přijedete domů a jdete zase za modrým světlem, psát seminárky, rešerše, vymýšlet projety. Na cestu mým životem momentálně nesvítí žádné slunce, jen bledé světlo, ze kterého na mě…
Stejně jako každý rok, jsem slepila vlastní bezmeznou naivitu do pěti bodů a prohlásila jsem je za cíle určené pro rok 2015. Nesplnila jsem z nich skoro nic. Co je na tom bezvadnýho vysvětlím hned… //2015// 1. Chtěla jsem se naučit běhat. To nevyšlo. Ukázalo se, že jsem zkrátka až příliš líná. A vůbec už…
Je to trochu ironie. Svatby mě totiž vůbec neberou. Ale na druhou stranu, jít to fotit se ukázalo jako hezká věc. Je to první svatba, na které jsem byla s foťákem a svým způsobem mě to bavilo. O fotky mě požádala Bára, protože chtěla mít něco čistě analogově a já řekla „jo“, protože jsem si…
Každý rok je to stejné. Končí léto a mamka začne omrzovat s dotěrným dotazem, kdy už konečně napíšu tomu „Ježíškovi“. V říjnu svátek, v prosinci narozeniny, Vánoce tlučou na dveře, kde má chudák rodinka brát neustále inspiraci! A tak poslušně každý rok sednu za psací stůl a vymýšlím co a také jak. Jako malá jsem…
Člověk by chtěl takhle na úvod vytáhnout nějaké to moudro a pěkně ty fotky uvést. Háček je v tom, že v mém letošním trávení léta nic až tak geniálního nebylo. Jen takové to pražské dýchání teplého vzduchu, pikniky, dost (hodně) vína, courání po zapomenutých ulicích. Foťák zůstal dost dlouho v šuplíku, než mě vůbec napadlo…
Neboli také Pasteís de Nata. Pomerančové a skořicové. Že tedy ten podzim spěchá zimě na proti, alespoň podle kalendáře, tak v obchodech už je u košů s pomeranči cedule „sleva“. A všechno to po té kůře voní. Taky v ulicích jsou už první punče u stánků a skořici teď koupíte v pytlíčku s potiskem vloček….
/něco mě tíží, asi, snad ve vzduchu, nevím… / Otevřená, spadla jsem na zem jako kniha a stránky se mi pomačkaly. Cosi tu zůstalo, tíha nepřečtených slov tiká. Otevírá moje prázdno v tobě. Tak trochu si mě svlékl a nechal v dešti. Potrestanou. Že jsem tě nepřečetla, nehodila na zem,…
Esence podzimu. Šťavnatý, sladký listopad ukrytý v listovém těstě, vanilkovém cukru a rozpečených švestkách. Možná se mi vysmějete, protože na tenhle recept nepotřebujete skoro nic. A nezabere vám to téměř žádný čas. Možná, že sepsat ten recept na blog, zabere víc času, než příprava těchto primitivních koláčků. Tak se jen nechejte zlákat švestkovou vůní… 🙂…
Je to nejzvláštnější a přitom nejskvělejší věc. Být sám. Nejsem si zatím jistá, co si počít s tím, co mám a s tím, co nemám. Osm let jsem byla ve vztahu a zvykla jsem si na určitý druh jistoty. Potkávám se teď se dvěma pocity. Se strachem, protože jsem sama, a s pocitem štěstí, protože…
Ani jsem to nepostřehla. V jednu chvilku bylo září a já se všech ptala: „Co je za měsíc? Devět?“. A teď jsem se konečně připravila na to, že budu za datum psát desítku a to tedy pozor, nebudu. Protože už je zkrátka a dobře listopad. A já se ptám, kam se, krucipísek, ten říjen poděl?…