V pražském Kalichu se divadelně zpracoval seriál Žena za pultem. Role pokryli Kaiser a Lábus a podle mě je naprosto jasné, do jaké roviny to asi tak posunou. A nemám s tím problém, vsadím se, že to bude psina. Celé to má ale háček. Když Česká televize sdílela tuto událost a napsala k tomu „normalizační seriál“ a „sledovali jste ho?“, rozpoutala se tradiční internetová diskuze, kterou nikdy nesmíte číst, pokud nechcete kypět vzteky. Přesto, jsem byla velmi zvědavá.
Myslím, že o politice, která se u nás odehrávala po roce 1948, něco vím. Znám jí den za dnem, podpis za podpisem a četla jsem desítky pojednání. Zkrátka coby učební látku, mám české dějiny do roku 1989 jako jednu z nejoblíbenějších. O komunismu a tehdejším sovětském socialismu vím dost na to, abych ho dokázala tvrdě odsoudit. Přes to všechno se na Ženu za pultem ráda dívám.
Když jsem jako malá jezdila k babičce a dědovi, vždycky tam podobné věci šly v televizi. Staré detektivky s Hrušínským a Anděl na horách. Letité filmy, často komunistické. V té době se ani na jedničce ještě nic moc nového sledovat nedalo. Děda byl kdysi předsedou JZD a žilo v něm přesvědčení a o špatné a zlé Americe. Navzdory tomu, to byl velice přísný a chytrý člověk. Mohli jste se zasmát jeho politické důvěře a tomu, že čte Haló noviny, ale dál už jste jít nemuseli. Přes můj zjevný a mnohokrát vyslovený nesouhlas, jsem pro dědu měla porozumění a velký respekt.
Dnes už tu babička ani děda nejsou. A já jsem náhodou narazila na seriál Žena za pultem, když jsem se přehrabovala v databázi čsfd. Matně jsem si vzpomínala, co se říkalo ve zprávách, když zemřela hlavní hrdinka. Nebylo to nic dobrého a přetřásalo se tam především politické pozadí. Jeho hodnocení bylo otřesné, přesto, že ve své době byl nesmírně sledovaný (možná i proto, že bylo na výběr ze dvou kanálů). A to byl právě důvod, proč jsem si to stáhla a šla omrknout. Musím přece ten legendárně děsnej komunistickej seriál, tu hrůzu hrůzoucí, vidět.
Když si odmyslíte pulty plné potravin, po kterých tenkrát byla nekonečná sháňka, když si odmyslíte ty soudruhy a soudružky, a myslím, že asi třikrát za celý dvanáctidílný seriál se tam objeví pár vět o tom, jak „se nám v tom režimu dobře žije“ a narážka na „kapitalistický vykořisťování“, přes tohle všechno je to vlastně úplně normální příběh zasazený do tehdejší doby. Jde tu o lásky a rodinné problémy a je to všechno takové normální.
Když jsem se dívala na celý ten příběh, byla jsem silně nostalgická. Ačkoli jsem ten seriál viděla poprvé, všechno mi to tam připomínalo babičku a dědu. Stejné auto jaké měli a nábytek, který jsem ještě před pár lety vídala tak často. Mamky dětství, které znám z fotek a vyprávění. Bylo jí sedm nebo osm let, když se seriál začal vysílat. Celé mi to silně připomínalo dětství a lidi, které mám ráda, a třeba už tu nejsou.
Co jsem tím vším chtěla říct.
Netoužím žít v tehdejší době a nelíbí se mi, jak se věci tehdy měly. Vycítím v tom seriálu každou věc, která by tam být neměla. Navzdory tomu ho mám ráda pro vzpomínky, které vyvolává, a navíc mě držel příběhem, což se dnes tak úplně u seriálů nestává. Dokážu odlišit nostalgii a realitu a vím, v čem je rozdíl. Nenávist lidí, která se v diskuzích projevila, mi přijde směšná, protože každý, kdo o tehdejší zdejší politice něco ví a dokáže rozlišit správné a špatné, by to ani nemusel řešit. Ti, co to neví, se v tom jen plácají a prohlašují velká prázdná slova. Svou předpojatostí a odsouzením, svou neochotou hledat podstaty a netolerancí, se právě oni blíží tehdejšímu režimu více, než kdokoli jiný.
Tak pokud jde o tu nostalgii tak se ti nedivím, že se ti to líbí. To mám s některými filmy a seriály také. Ale Žena za pultem zrovna pro mě není. Ano jak píšeš když si odmyslíš soudruhy a soudružky a věty chválící onen režim tak to je úplně o ničem – jenže problém je, že člověk si to u sledování odmyslet nemůže, protože právě tam je to zasazené a tam to prostě má být. To je jako si odmyslet u sledování Titaniku ten velký ledovec – taky to tak nějak nejde dohromady, ale jinak z nostalgické stránky a vzpomínek na prarodiče to chápu.
Tyjo, až se znovu narodím, chci být stejně chytrá a inteligentní jako ty. Vážně se mi líbí, jak se na věci díváš:). Souhlas.
Napsalas to moc pěkně, líp bych to určitě neuměl. Myslím, že seriál (když si odmyslíme mnohá "reklamní vylepšení") celkem věrně odráží dobu svého vzniku. Osobně nepotřebuji ke štěstí sledovat ho, prostě proto, že nemám důvod na tu dobu nostalgicky vzpomínat a ani ho nepovažuji za nijak zvlášť kvalitní. Ale kupříkladu ve srovnání s Majorem Zemanem, který vznikal ve stejné době a byl zlý a ideologicky nenávistný do poslední své vteřiny, je Žena za pultem celkem plytkou "soc-soup operou" :-). Podle mého názoru si nálepku "normalizačního seriálu" zaslouží, protože v sobě obsahuje všechno to, co normalizační prostředí tehdy podporovalo a naopak vůbec nic z toho, o čem nechtělo mluvit; je to vlastně taková esence té přijatelnější formy normalizační praxe v tehdejších masmédiích. No a k vypjatým debatám na internetu – když to řeknu ošklivě, je to daň za odstranění analfabetismu: I ti duchem nejprostší idioti a nejnesnášenlivější sociopati mají bohužel schopnost své myšlenky (nebo spíše to, co zbývá po jejich precizním odstranění) zapsat do slov, která bohužel i mne dokážou spolehlivě rozčílit, kdykoli na podobné diskusní fórum zavítám.
Mně se Ženská za pultem docela líbí, už proto, že je to docela poklidné a přitom zábavné vyprávění. Soudruhování a soudružkování jsem taky zažila, takže mi to nepřipadá nijak divné ani nepatřičné, v tomto seriálu – probůh, vždyť to byla taková doba!
[1]: Nemyslím si, ž e v tom seriálu ta ideologie tolik vyčnívá. Jde tam o jednotlivé příběhy učednic a prodavaček, klasické lásky, rodina a podobně. Ono politické ovzduší tam vnímám jako součást doby protože tak to tehdy prostě bylo. Kdyby to v tom seriálu chybělo, bylo by vzhledem k době vzniku něco v nepořádku.
Nelíbí se mi na tomhle seriálu do jaké pozice postavili hlavní postavu. Muže kterého milovala se musela vzdát. Svoboda rozhodování dostala výprask…