Miluju, když moje plnicí pero klouže po papíře. Někdy píšu a najednou se soustředím místo na text, na tu linku, kterou hrot zanechává. Zkoumám hladkost a lehkost tahu a tichý šustivý zvuk pohybující se kovové špičky. Nechám se tím unést a vnímám jen ty oblé pohyby, rychle ubíhající řádkem.
Minulé Vánoce jsem dostala věc! Jeho! Vyhlédla jsem si ho v létě na aukru. Nádhera. Stál milión miliard a já byla i tak ochotná je investovat. Jenže, někdo mi ho vyfoukl! Toho lesklého krasavce z roku 1935 značky Ideal. Naštěstí byl můj „ježíšek“ bdělý, a protože tušil mé smělé plány jak se zruinovat, zasáhl v pravý čas a zachránil mě i mého vysněného Ideálního prince. Na štědrý den se pod stromkem objevila veliká a těžká krabice. Z léta byl můj sen dávno zapomenut, ale když jsem krabici otevřela, má láska zahořela plamenem a začala jsem ťukat na jemné klapky svůj první text. Psací stroj. Jak báječná, melancholická a uklidňující je to věc. Jeho cvakání je objekt mého sledování stejně jako tahy perem. Fascinuje mě vyskočení želízka, které přes pásku vyklepne vybrané písmeno. Je to jako zvukomalebná magie.
Našla jsem ale ještě jednu radost z minulých dob, na kterou nedám dopustit. Naučila jsem se totiž poslouchat hudbu. Nemyslím tím cédéčka. V autě jsou prima věc, ale víte, všechna ta hudba se začala konat tak jako mimochodem. Vnímám že hraje a já dělám něco.. píšu.. uklízím.. vařím.. čtu si.. a hraje mi oblíbená hudba. To všechno mám ráda. Jsem na to zvyklá. Podle cédéček se mi vybavují knihy, které jsem u nich četla, a je to vůbec příjemný. Našla jsem ale další možnost.
Nalijete si sklenku dobrého vína, připravíte příjemné sezení. Vezmete vinylovou desku a vložíte ji do gramofonu. Nastavíte jehlu a cvaknete zapínáním. Deska se roztočí, trochu zapraská a pak se začne odehrávat to skvělé. Jen sedíte a posloucháte. Je to živější než jakékoli cédéčko. Je to úplně jiný zážitek. A hlavně – skutečně nasloucháte. Je to soustředění výhradně hudebním směrem. Začala jsem desky hledat v antikvariátech a kde se tak dá. Mám naprosté skvosty. Záznam živého koncertu Boba Dylana. České vydání nejslavnější desky Joni Mitchell. Johna Lennona a jeho Imagine a Double Fantasy s Yoko Ono. Slavný záznam koncertu Louise Armstronga z roku 1965 v Praze, na kterém mimochodem můj děda byl. Nějaký ten Nohavica a Plíhal, bez těch by to nešlo. Nádhera. A do sbírky se začínají zařazovat i novější věci. Norah Jones nebo Vypsaná fixa. Pff. Kam se hrabe cédéčko. Trochu mě překvapuje, že zvukově tuhle zastaralou techniku zatím nepřekonal žádný nosič. A vlastně si to ani nedovedu vysvětlit, protože nevím jak to. Nechápu, proč je ta velká černá placka tak skvělá. A není to jen v tom, že její obrovský obal dává výtvarně skvělý prostor.
A kdybych se vám zdála trochu blázen, tak ne, nejsem. Jenom právě porovnávám na internetu starý fotoaparát Practica a Minolta. Nebo Lomo? Kodak? Mmm… možná budu muset ve sklepě udělat červenou komoru…Z focení by přece člověk měl mít radost a uvědomovat si každý vyfocený snímek. Žádné bezcílné digitální fotky, půlka nepoužitelných, vršící se v počítači. 🙂
Vymoženosti jsou fajn a nejsem proti, ale někdy chce člověk všechno tak trochu dělat rukama. Mít kontakt a cítit, co dělá. Znáte to. Třeba když pěstujete vlastní zeleninu. Vrtáte se v hlíně, plejete nežádoucí rostlinné sousedy a staráte se. Zaléváte, sledujete každý povyrostlý centimetřík. A vážíte si jí. Mnohem víc než té, kterou koupíte. A jak potom chutná! A se vším je to stejné.
Zamilovala jsem si to. Nejsem nějak ujetá na retro, ale někdy mám pocit, že mi tahle doba, tohle přetechnizované 21. století, všechno tak zjednodušuje, že mě až připravuje o zážitek. Proto se vracím. A zatraceně mě to baví! 🙂
Fotografie jsou hezčí než samotný článek, to ovšem neznamená, že je nějak špatně napsán. Pouze mi nesedí u daného tématu.
[1]: Bylo tím řečeno, že v dnešním přetechnizovaném světě chybí trocha skutečného požitku z obyčejných věcí. Myslím, že to je čitelný a k tématu neboť tahle přetechnizovanost je podle mě právě jeden z problémů 21. století. .)
Mě se naopak moc líbí, jak je to napsáno. Úplně jsem se do článku ponořila a slyšela jak pero, tak ťukání psacího stroje. A o praskání staré desky ani nemluvím…:)
Článek je boží, článek je dle mého gusta! Donutil mě si nalejt víno a zapnout gramec. A navíc jsem dostal enormní chuť napsat článek o oblíbených deskách. :))
Mne stare platne pripominaju moje detstvo, bolo to nieco krasne pocuvat na nich rozpravky ktore sme so sestrou vedeli naspamat! Rovnako pisaci stroj u deda bola jedna z najoblubenejsich hraciek. Teraz uz gramofon nemam, neviem kde su tie platne a ani pisaci stroj, ale tvoj clanok mi toto pekne obdobie pripomenul, dakujem 🙂
Mám dva elektrické stroje, věnuji ti ho, když si pro něj přijdeš do Prahy.
A to je zajímavé. Zrovna dnes jsem odnesl do antikvariátu ve Spálence staré desky… peníze jsem si od nich nevzual a třeba bych ti mohl domluvit aby ti nějaké dali. 😀
pero, gramofon, psaci stroj a kde je absinth? Nebo to neni proklete? 🙂
[3]: Je to milý, číst, že to vzbudilo tak zvukomalebný dojem. To mě opravdu potěšilo. 🙂
Článek se mi moc líbí, mám ráda staré věci. Každopádně takový psací stroj mě přece jen oslovil víc, protože jsem na škole, kde píšeme "všemu deseti". Bohužel na počítači, mrzí mě to, protože psaní na psacím stroji by mě asi oslovovalo víc.. Možná je to o dost těžší ale co.
Máš ráda retro, to bys mohla mít i mne? 🙂 Ale vážně. Já se začínala učit na psacím stroji v r. 1955. Tušíš, na čem jsem se tenkrát učila? Postupně jsem přešla na lepší, elektrické, teď píši na PC, je to rychlejší, ale něco do sebe to tenkrát mělo. Já vím proč nechci vyhodit tu moji věž s gramofonem, protože mám LP desky, sice ne tak staré, ale mám. A jsem ráda.
Krásný článek. A ty fotky jsou také dokonalé.. 🙂
[10]: Já bohužel musím ještě přece jen něco dodat. Odstíny šedi odsuzuji ne protože by to bylo sprosté. Henry Miler je taky sprostý, ale udržuje v tom kvalitu. Také příběh ke kýč opsaný z deseti jiných knih a autorčiny fráze nejsou vlastní, ale také jen opsané. K tomu všemu, bohužel, se musí připočíst i naprosto mizerný překlad. Dokonce i název je špatně. Mělo by to totiž být 50 odstínů Graye (jako toho chlapa) a né šedi. Co dodat. Chápu, že se to někomu může líbit. Nechápu ale proč. Možná je to vzrůšo, ale kvalita vypadá jinak. Tím jsem si jistá naprosto. .)
Článek je napsaný velice sugestivně, zcela jsem se ponořila do zvuku praskajicí desky a vůně vína 🙂
Fuuu máš naozaj výnimočnú schopnosť opisovať niečo.Pripomína mi to knihy ktoré som ešte ako menšia čítala keď už doma nebolo čo čítať.Fitzgerald, a knihy bez známych autorov ktoré som vyhrabala v antikvariátoch.
Fuuu máš naozaj výnimočnú schopnosť opisovať niečo.Pripomína mi to knihy ktoré som ešte ako menšia čítala keď už doma nebolo čo čítať.Fitzgerald, a knihy bez známych autorov ktoré som vyhrabala v antikvariátoch.
Úžasný článek. Taky jsem se ponořila někam hluboko a vybavila si domu, kdy jsem měla doma letitý psací stroj a několik plnících per. S příchodem počítače do mého života jsem začala psát na něm a nedávno jsem se přistihla, že nevím, jak se píše velké D perem. Jsou zkrátka některé dopisy, které je třeba napsat perem a ne na počítači. Taky občas zapnu gramofon zatočím klikou a pustím si praskající starodávnou desku. V tem moment si začnu doslova vychutnávat onu chvíli jako malá slečna, když píše první milostný list.
To je nádhera 🙂 taky mám doma psací stroj, takový veliký, těžký, co dělá randál. 🙂 a je to krásné, má to veliké kouzlo.
Mile mě překvapilo, že ještě někdo další má rád psací stroje 😀 Pořídit si jeden takový nemůžu, ale snad se to změní. A když mám náladu, píšu taky kovovým perem. Před pár lety jsem dostala knížku o kaligrafii a zaujalo mě to, takže následovalo pořzení psacích per a teď mám pět různých šířek. Nicméně píšu převážně na počítači, ručně propiskou jenom když jsem mimo domov – nebo se mi nechce zírat do počítače. Ráda využívám moderní technologie, ale jak jsi řekla, někdy si věci vychutnáš líp, když je uděláš "postaru" 🙂
To je úžasný:) Někdy mám pocit, že žiju ve špatné době, chtěla bych se někdy vrátit v čase a žít bez počítačů, televize a tak, do období Babičky.. tahle "retro" doba je úžasná:). Po pradědovi máme taky psací stroj a vždycky když ho děda vytáhne můžem se po něm s bráchou utlouct… je to zvláštní, ale prostě to k tomu tak táhne:).