Žiji a studuji v Praze tři čtvrtě roku. Z počátku jsem spala na gauči v kuchyni u sestřenky, pak jsem sehnala byt, práci a kruh absolutního vytížení se uzavřel se školní praxí. Ale teď, i když mám stále málo času, jsem ten trochu rozdílný režim vstřebala a začínám si Prahu konečně víc užívat. Zamilovala jsem se do malých nenápadných ulic dlážděných kočičími hlavami a zamilovala jsem si výhledy na stovky věží vyčnívajících mezi střechami. Nejvíce ze všeho mám ale ráda, co nikdo moc nevidí. To, co schovávají staré domy nahoře. A to, co střeží uvnitř jako tajemství.
Temné průjezdy a průchody domů hlídají obyčejně nenápadně vyhlížející dveře a kouzlo je v tom, že nikdy nevíte, co se za nimi ukrývá. Pokud ale někdy vezmete za kliku, můžete najít staré dvorky a prostory uzavřené hradbou budov ze všech stran. Pohledy na pavlače domů. Jakoby se tady zastavil život před padesáti a více lety. Uvnitř vše vypadá úplně jinak, než zvenčí.
Prahu mě naučil mít rád pan Jaroslav Foglar. To on do temných uliček vnesl dobrodružství a napětí. Pak jsem poznala Pražské pověsti a město opředené nespočtem legend ve mně zase zanechalo o trochu více. A nakonec dějiny. Praha je centrem všeho. Psala se tu historie a dýchá tu na vás odevšud. Od středověku až po sametové cinkání klíčema. Všechno to tu je. Všichni tu nechali stopy. A já je velmi ráda nalézám.
Teď ale Praha dostala další rozměr. Konečně jsem ji poznala osobně. Nemůžu říct, že ji znám. Ale toulám se ulicemi a přátelíme se čím dál tím více. Navíc, s mojí láskou k vlakům nemůžu odolat tramvajím. Těm starým, oblým, co drnčí a skřípou. Někdy vstanu hodně brzy ráno a vezu se ještě ospalým městem někam, kde si pro samotu musíte přivstat. Třeba na Karlův most. Počkám si na východ slunce, a pak se zařadím mezi ostatní, co někam spěchají.
Ráda chodím po ulicích a zvedám oči. Mám pocit, že lidé tu chodí spíše s hlavou dolů. Nikoho si moc nevšímají, aby si náhodou nikdo nevšímal jich. Ale já nejsem Pražanda, takže to mám jinak. Pořád se dívám do očí, i bezdomovcům a feťákům. A víc než dolů se dívám nahoru. Mám pocit, že domy tu začínají někde od prvních pater výše. Dole jsou obchody a krámky, ulice plné vývěsných štítů a ruchu. Ale jen o jedno dvě patra výš je klid a mír, domy nezakrývá nic. Shlížejí dolů na to hemžení, jako tomu tak bylo před desítkami let, stále stejně.
Tady je ukrytá Praha.
Za zdmi a tam nahoře.
S hlavou v oblacích ji hravě najdete.
Páni.
Taky nejsem Pražačka a chodit po Praze je pro mě zážitkem. Zatímco při jízdě tramvají všichni vyndavají telefony a píší zprávy, koukám se po Starém městě a užívám si to. I ten ruch, přestože mám radši klid.
Krásná fotka, podobně jako ty Prahu si já zamilovávám Brno 🙂
Pěkný článek a moc hezké fotografie, to jsi se pořídila ty? 🙂
… a tohle byl jeden z pár důvodů, proč jsem kdysi sama pro sebe zavrhla Brno i Vídeň… prozatím…
Páni, krásně napsané, jak jsem četla začátek, tak už se mi v hlavě formoval komentář o Rychlých šípech- trefa! 😀
Když očima pronikneš nad sféru výkladů pouličních prodejen, uvidíš spoustu nádherných a zajímavých věcí. Málokdo se tam ale dívá, je to totiž pohled zapovězený těm, co se dovedou dívat jen tam, kam šlapou :-).
[1]: Přeji ať to vyjde. Stojí to za to. 🙂
Prahu moc miluje i můj muž, ale čím dál tím méně tam jezdíme, už nám to dlouho nevydrží chodit. Ale krásně jsi popsala své pocity. Ale já nemohu chodit s hlavou vzhůru. To bych byla každou chvíli na zemi, musím koukat, kam šlapu. 🙂
Zařazuju do výběru článků TT:)
Nikdy nevíš, co tě čeká v temném průjezdu. 🙂
Tvůj krásný článek mi připomněl dětství, kdy jsem každé prázdniny trávila celý měsíc u nejstarší sestry, která tehdy v Praze bydlela. Nejdřív na Smíchově a pak v Hostivaři. S neteřema jsme toho prochodily hodně a dodnes na to s láskou vzpomínáme a pak už jsem se taky docela vyznala.
Jsem asi barbar, ale mě Praha nikdy nijak extra nelákala, abych do ní šla bydlet. Ráda si sem zajedu na výlet, výstavu, nákupy… ale večer jsem ráda, že ji mám zase za zády. Je to krásné město a má plno kouzelných míst, přesně jak ty popisuješ. Jeho atmosféra je nenapodobitelná. Mě by ale žití v ní asi nenaplnilo…
Krásné čtení. Pražské pověsti jsem četla snad stokrát a moc ráda.
Víš co se mi líbí? Že jsi ochotna si ráno přivstat, aby sis zažila atmosféru. Trochu mi to připomnělo jednu scénku z knihy Město šťastných lásek, kdy jedna dáma pravila jednomu pánovi, že pokud opouští tohle město, má to udělat stylově. Žádné auto. Vstát brzy ráno a jít pěšky, projít si to město, vidět první probouzející se lidi, východ slunce, slyšet ptáky, kteří ještě nejsou překřičeni běžným ruchem. Dojít na nádraží, koupit si jízdenku, nastoupit na vlak. To je pořádné loučení.
[9]: Však já vím, kolikrát jsem to v článcích četla. Je hezké, že sem stále výletíte. 🙂