Jednoho krásného rána jsme se s Lucií probudily a bylo nádherně. Takhle uprostřed prázdnin to byla ideální příležitost k prozkoumání něčeho, co ještě neznáme. Vzaly jsme mapu a rozhodly se konat.
Malej vejletík o délce cesty necelých 10 kilometrů, zdálo se to jako nic. Předpokládaný čas cesty ze Stožce na Stožeckou kapli asi hodina a půl. Zpáteční cesta do Černého Kříže totéž. Na začátku a na konci vlaková stanice, takže doprava zajištěna. Trasa naplánována tak, aby se cesta neopakovala. Prostě príma. Ehm. Dopředu vás upozorním na to, že to byl plán. Nikoli skutečnost. Ne však vinou mapy. Mapa mluvila pravdu, můžete jí věřit. Pokud se jí však budete skutečně držet.
Cesta začala velmi klidně. Vláček nás vyklopil na Stožeckém nádraží. Než jsme se vydaly na stezku, došly jsme si prohlédnou místní ekopark a geopark. Geopark obsahuje kusy kamenů nejrůznějších druhů Je to maličký plácek ukrytý mezi stromy, se sezením a mnoha popisky, které vám přibližují druhovou rozmanitost. Ekopark je zase hravý způsob poznání z ekologického odvětví. Odhalujete kameny s popisky let a hádáte, co je pod nimi schováno a rozkládá se takovou dobu. Řadíte vývojové řetězce a odkrýváte systémy rostlin a zvířat podle nadmořských výšek. Nechybí hmatka – strkání rukou do tmavých přihrádek a hádání, co se nalézá uvnitř. Radost vyvolá také kláda, která cedulkou motivuje skupiny k uspořádání podle výšky, abecedy, stáří a podobně. To vše bez šlápnutí na zem. Užijete si spousta legrace.
Po prozkoumání místního lákadla jsme se vydaly přes most podél silnice po žluté turistické značce. Na rozcestníku Stožecká luka jsme odbočily podle pokynu na modrou. Nějakou dobu jsme šly po cestě mezi lukama a najednou se zjevil vedle cesty malej rozcestník. Cedule a šipka Luční cesta. Řekla jsem: „Hele, jasná zkratka. Jdeme luční cestou.“ Lůca souhlasila. A tak jsme se po ní vydaly. Byla celkem dost vyšlapaná a vedla přes louku přímo k lesu. Říkaly jsme si, že to vypadá dobře. Les se před náma tyčil do vysokého kopce. Jenže sotva jsme opustily louku a dostaly se do lesa, pěšina začala pomalu ale jistě mizet. Když už nebyla ani trochu znát a bylo jasné, že tudy cesta nevede, naskytly se dvě možnosti. Vrátit se, to se nám moc nechtělo. Přišla jsem s teorií, že kaple je na vrcholku kopce. Pokud tedy půjdeme stále nahoru nemůžeme ji minout. To byla tedy varianta, kterou jsme vybraly.
Po docela dlouhém výstupu do vrchu zarostlým lesem se přímo před náma objevil plot. Lesní školka. Dřevěná ohrada se táhla kam oko dohlédlo doprava i doleva. Uvažovala jsem jestli přelézt nebo obejít. Naštěstí zvítězil zdravý rozum. Rozhodly jsme se vrátit. Jenže vyvstal další problém. K tomu, abychom se vrátily, bylo nutné vrátit se na luční cestu a napojit se zpět na modré turistické značení. Jenže luční cesta byla jako naschvál k nenalezení. Zabralo snad hodinu než jsme jí konečně našly. A to nemluvím o nachozených kilometrech z kopce a do kopce. Když jsme tu zatracenou cestu ale nakonec našly, už jsme se zapřísahaly, že z ní nesejdeme ani náhodou.
Vydaly jsme se teď už po správné cestě dál. Nevěřili byste našemu rozčarování, když jsme po pár minutách došly na rozcestník s lavičkou, kde byla cedule, že na lesní kapli je to odsud jen necelých 500 metrů. Kdybychom neztratily dvě hodiny naší luční cestou, byly bychom tam došly čtyřikrát.
Sebraly jsme tedy síly a řekly si, že už je to kousek, tak se nebudeme rozčilovat a pustili jsme se do strmého stoupání. Strmé stoupání je vlastně ještě moc hezky řečeno. Z Lůci čišela nenávist vysílaná směrem ke mě. Čí že to byl nápad, vléct se na nejvýše položené místo v okolí, na které aby si člověk obstaral málem horolezeckou výstroj. Když jsme své zmučené nohy a bezvládná těla dovlekly ke kapli, ani jsme si jí pořádně neprohlédly. Nejdřív jsme se osvěžily v místní kouzelné studánce ledovou čistou vodou a odpočívaly. Pak se nám přestaly dělat mžitky před očima a konečně jsme se musely obdivovat tomu lesnímu divu. Nádherná kaplička, celá dřevěná, uvnitř i zvenku. Malebná a kouzelná na kopci uprostřed lesa, kde nic, tu nic a ona si tu jen tak stojí. Byly jsme rády, že se nám k ní podařilo vylézt a vidět jí. Byl to vážně zážitek, jak si tam čněla ozářená sluncem.
Když jsme jí důkladně prohlédly a poohlédly se po okolí, ukázala se nám cedule se šipkou na Stožeckou skálu. Byl to jen kousek a my si řekly, že když už jsme se vyškrábaly až sem, tak nás nějaká skála ještě navíc určitě nerozhodí. Malou pěšinkou jsme se vypravily dozadu kolem kaple a stoupaly po skalnatých výběžcích nahoru. Opravdu to nebylo daleko. Po pár minutách cesty se před náma vyjevil obrovský kříž zasazený do skály, ze které bylo vidět široko daleko. Nádherný výhled nás ujistil o tom, že cesta to nebyla marná.
Už nás čekala jen příjemná cesta zpátky. Vrátily jsme se na rozcestí a vydaly se dál po modré. Cesta už ubíhala klidně a nerušeně. U lávky přes Studenou Vltavu se můžete rozhodnout, zda se podél kolejí a řeky vrátíte na nádraží ve Stožci, nebo se vydáte na opačnou stranu k Černému Kříži. Do Černého Kříže je to cesta jen půl kilometru delší.
Zato pokud se chcete vydat ještě někam dál a výlet si prodloužit, hned v Kříži se začíná naučná Medvědí stezka. Ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu po ní dojdete za hodinku a půl. Další hodinu a půl vám zabere cesta na Plešné jezero, pokud tedy po Medvědí stezce nebudete chtít pokračovat dál. Z Plešného jezera se do Nové Pece na železniční zastávku dostanete za dvě hodinky. To vše ale samo sebou platí, jen když se držíte stezek a map. Jinak to taky může vždy dopadnout úplně jinak. 🙂
