Šumavské toulání

Trasa: Boubín – Bobík – Hus – Libín

Dva dny. V nohách 42 kilometrů. Smích, kopce, pot a studená malinovka. Lidi, pojeďte na tu naší Šumavěnku. Je krásná a přijme vás s otevřenou voňavou náručí. Velmi láskyplně. Pohostí vás hromadou lesních jahod, malin a borůvek, ochladí orosenou trávou a ledovými bystřinkami, nechá vás odpočinout pod nebem plným hvězd. Kdo nevěří, ať tam běží.

Když se u nás na Jihu zadíváte na Šumavské kopce v dálce, nejde si nevšimnout několika vyčnívajících bodů. V předhůří je to samo sebou Kleť se svým stožárem, která je dominantou Blanského lesa. Vpravo pak vévodí Boubín a kousek po jeho boku o něco menší Bobík. Shlížejí na okolní kopce, které, ať se tyčí sebe hrději, nemohou se jim rovnat. V okolí Prachatic pak ještě vyčnívá vysoký Libín.

Když jsem s Lucií plánovala další náš výlet, tentokrát na dva dny, a nevěděla kam se vydat, stačilo se podívat na obzor. V záři zapadajícího slunce vrcholky čněly a volaly na mě z dálky, ať přijdu blíž. Bylo to jasné. Píchla jsem prstem do mapy a načrtla si trasu:

První den:

Kubova Huť – Boubín – Bobík – zřícenina hradu Hus

– celkem 28 km

Druhý den:

Hus – Libín – Rohanov

– celkem 14 km

Pobalily jsme spacák, karimatku, svačinu, pro jistotu mikinu, a pak jsme svý saky paky odnesly na zádech na vlak, abychom se v brzkých dopoledních hodinách přivítaly s naší nejvýše položenou železniční stanicí – Kubovou Hutí.

Kubova Huť

Pokud vyrazíte na počáteční bod výpravy místní lokálkou, nebudete litovat. Nejen, že krajina je tak krásná, že se vám bude chtít vystoupit na každé maličké staničce na znamení, ale mimo jiné vás bude fascinovat i síť vojenských betonových bunkrů, která se skrývá v lesním porostu a pomalu mizí pod tlakem bujné vegetace. Skoro by se slušelo popsat tu něco o mobilizaci z počátku válečného období a také něco o vojenských účelech těchto bunkrů, ale přeci jen, jely jsme hlavně za voláním kopců. Stejně nám to ale nedalo a jeden z těchto pozůstatků naší obranné linie jsme si prozkoumaly jen pár set metrů na cestě z Kubovky, kde jsme vystupovaly.

Rozhledna Boubín

Další naše kroky pak už směřovaly jen nahoru, výš a výš, na Boubín, za vrcholkem, za rozhlednou. Cesta to byla hezká a stoupání nebylo nijak příkré. Blízko cíle nás pak překvapily schůdky a chodníček ze dřeva, který byl místo klasické turistické stezky. Na vrchol jsme se dohrabaly, s přestávkami na zobání lesních plodů a prohlídkou bunkru, asi za hodinu a půl. Z výhledu nebylo nic moc vidět a po odpočinku a spořádání obrovského chleba, kterým jsme se vybavily, následovalo nespočet schodů vedoucích na dřevěnou trámovou rozhlednu. Pomaličku se začínalo vynořovat to, pro co jsme se sem vydrápaly. Výhled beroucí dech. Výhled na okolní kopce, lesy a v dálce kusy civilizace včetně směšně maličkého Temelínu. Svět na dlani. Vítr ve vlasech. V dohledu ale také další naše cíle – Bobík s tím typickým vykousnutím a za ním vlevo v dálce Libín, takže honem dolů a vzhůru na další cestu.

Boubínský prales

Z Boubínského vrcholu jsme se nedaly přímo na Bobík, ale vzaly jsme to oklikou po naučné stezce pralesa. Boubínský prales je třetí nejstarší rezervací u nás. Datuje se do roku 1858 a kolem vede naučná stezka, po které jsme se vydaly, abychom vstřebaly kromě atmosféry prorůstajícího lesa z padlých stromů i něco informací. Dřevěné cedule s vypalovaným písmem hlásaly zajímavosti ohledně druhů porostu, zvěře, stáří a historie pralesa, ale mě utkvěla v hlavě, nevím proč, právě ta o rezonančním dřevě. Věděli jste, že díky pomalému růstu léta na stromu přibývají hustěji a podle objemu kmene se tak nedá odhadovat stáří stromu? A právě díky hustým létům vzniká dřevo velmi výjimečných rezonančních vlastností, které je pak žádoucí pro hudební nástroje. Stinný prales se specifickým srážkovým úhrnem je pak pro tenhle růst ideální. Hmm… melodický Boubín… nedalo mi to poslouchala jsem, jestli třeba ve vánku nebudou stromy vrzat jinak, než jsem zvyklá z obyčejných lesů. Ale nic jsem neslyšela, jen zpěv ptáků…

Než jsme opustily naučnou stezku, dotkly jsme se ještě překrásného Boubínského jezírka, kde se nabízelo celkem široké posezení. Na místě bylo ale docela rušno, tak jsme jen podle mapy zkontrolovaly správný směr a barvu značek a vydaly se dál. Asi nemá smysl popisovat každou krásnou drobnost, kterou jsme spatřily, takže se dá jen říct, že jahod a borůvek je na cestě bezpočet a voda ze studánek je studená a dobrá. Pozvolné klesání a stoupání už ale vedlo naše kroky na další překrásné malebné zákoutí.

Vrchol Bobík

Vrcholek Bobíka je o tolik krásnější než Boubínský. Není tu přes vrcholky stromů skoro žádný výhled. Snad jen z malé skalky úzkou škvírou mezi smrky, ale místečko je kouzelné. Na rozdíl od Boubína nikde ani noha. Maličké ohniště lákající k posezení. Obsypané borůvčí kam se podíváte. Sešit se vzkazy výletníků a v malé schránce vedle i razítko pro ty šťastlivce, kteří už s sebou mají pohledy a mohou si je, jako my, ozdobit. Chtělo se nám zůstat a přenocovat, ale pofukovalo a s vidinou, že v noci by nám pod nebem byla takhle na vrcholku zima, jsme se neochotně posbíraly a vypravily se na poslední část cesty toho dne.

Zřícenina hradu Hus

Naše kroky vedly ke zřícenině Hus, ležící na ostrohu nad řekou Blanicí. Kolem osmé večerní jsme tam skutečně uťapané dorazily a jen co jsme u rohové hradní zdi na malém ohnišťátku opekly buřty k večeři, už jsme se chumlaly do spacáků, dívaly se do tmy, na hvězdné nebe a za poslouchání tajemných zvuků noci upadly do spánku.

Rána jsou těžká. Obzvlášť po 28 kilometrech z předchozího dne. Věděla jsem, proč si dát na druhý den jen krátkou cestu. I přes bolavé nohy jsme ale musely za ranního světla důkladně prolézt zříceninu Hus, o jejíž rozloze jsme večer neměly ani potuchy. Zapíchly jsme to večer u prvního hradního rohu a nějak jsme předpokládaly, že to je vše, co tam po hradu zbylo. Náš omyl byl stejně velký, jako rozloha hradu. Nad každou další zarůstající zdí jsem jásala a volala: „Luci! Tady je další! Podívej!“ Zbytky hradního komplexu se s náma po stezce táhly ještě notnou dobu a hluboko dole se třpytila kamenitá řeka Blanice. Trvalo dlouho, než nás poslední kusy hradu opustily a nastala zase ta obyčejná zákoutí, která nás provázela celou cestu.

Libín

Když jsme vyšly z lesa, vytanul před náma maličký kemp a Křišťanovický rybník. Nikdy mi točená ledová malinovka nechutnala tolik, jako to dopoledne. Napsaly jsme nakoupené pohledy a pokračovaly v cestě. Na Libín hlásal ukazatel 8 km. Cesta vedla mezi loukami a lesy. Kolem nás se míhaly obzory obloukovitých kopců, lesy kam se podíváš a na lukách se řadily žluté balíky sena. Vzduchem znělo cinkání zvonků oveček a přežvykující krávy nás zdravily, když jsme procházely kolem jejich pastvin. Malé ukryté chaloupky byly neustále tématem našeho hovoru. Jak se to stane, že někdo má na tak krásném místě chaloupku. Kde jí jednou budeme mít my. Co tady budeme celé dny dělat. Jak budeme žít na téhle opuštěné samotě, na konci světa, na konci všeho. Tady, kde neexistuje špatný svět. Tady, kde existují jen východy slunce, ovčí zvonečky a lesní jahůdky. Ach ty naše plány… 🙂

A pak stoupání. Bolavé stoupání na Libínské sedlo a dál a dál do kopce. Až se před náma vynořila bílá věž rozhledny. Přidaly jsme si na pohled další razítko a vyšláply na poslední vrchol naší výpravy. Loučily se pohledem s celou Šumavou a smály se na Boubín a Bobík, kteří odsud vypadali tak nějak jinak, když jsme je teď znaly.

Poslední kroky vedly na zastávku v maličkém Rohanově, kde nás nabrala místní lokálka. Při přestupu ve Volarech jsme hodily do schránky naše pocity na papíře pro přátele a konečně se špinavé a unavené nechaly vézt domů. Zapadalo slunce a netrvalo to dlouho a celý náš dvoudenní svět zmizel ve stínu.

Tak zase příště. A my se vrátíme, protože nic nechutná tak, jako Šumava. 🙂

_{* fotky, z většiny Lucie, jsme fotily na její dokonalý božský Nikon D600}

Další toulky 🏕 >>>