Sedím na balkoně a paprsky večerního slunce malují všude kolem mě zlatavé obrazy. Bylinky vzadu na poličce už rostou. Ve vzduchu je šum a tlumené hlasy se rozléhají tímhle krásným maličkým městem. Včelky na vedlejší lípě stále ještě bzučí a trylkování ptáků zaujalo kočku, která se mi otírá o nohu. Večerní letní melancholie, na jazyku ledová zmrzlina a vzduch voní, jako dálky, které přijdou co nevidět.
A přesně tahle atmosféra nutí přemýšlet. Ptát se sama sebe, jestli je všechno jak má být nebo jak chci, aby bylo. Hodně mých přátel vyhodili z vejšek a oni jsou teď zapojení do pracovního procesu. Většina z nich má slečnu a bydlí s ní. Žijí spolu a pracují. Všichni se usazují a já si skoro říkám – stárnou. A trochu mě to děsí. Nepomlouvám tuhle volbu kroků, ale nechci ještě být v té fázi. Můj nezbeda by se mnou také rád bydlel. Rád by to všechno uzavřel, našel si práci a žil tak, aby stihl profesně dosáhnout vysoko. A já tomu nerozumím. Je to samo sebou hezká představa, že někdo, kdo vás má rád, s vámi chce skutečně být a tím myslím vážně. Jenže, ačkoli to neodsuzuji, mám s tím problém. A mám pocit, že mě to omezuje. Svazuje. Zavírá dveře.
Moje vyhlídky ohledně školy se vyřeší v srpnu. Pak se uvidí, co dál. Vyhodí mě – cesta do zahraničí minimálně rok, pravděpodobně více. Zvládnu posední resty – pokud mě přijmou na návazné, tak studuji dál. Všechny moje varianty života jsou ale jedno velké možná. Ať už se stane cokoli, zmizím na nějakou dobu buď na školu nebo úplně pryč. A i když mě to těší, v tomhle páru jsou dva lidé, a co vám budu povídat, nadšená jsem jen já. Nezbeda to nechápe. Odrazuje mě od cesty pryč. Školu respektuje, ale radši by, abych šla blíž a zůstala doma. Ale byl to zrovna náhodou on, kdo mě přivedl na myšlenku v čem je zakopaný pes.
Nechci se usadit, nechci plánovat, co bude za rok a nechci stavět dům a pracovat. Ještě ne. Pracovat pak budu po zbytek života. Tahle léta mi nikdo nevrátí a čas, který mi byl dán, chci prožít tak, jak budu já sama chtít a ne tak, jak se ode mě jen čeká. Nezbeda jednou řekl, že dospělost není ve věku, ale ve vývoji. Člověk se mění, vstřebává svět kolem sebe a ten ho utváří. Dospělost je ten moment, kdy dospějete k určitému bodu ve svém životě a přestanete se vyvíjet. V momentě, kdy už jste hotoví a zformovaní, jste dospělí. Myslím, že v nadcházejících letech mě ještě vývoj čeká. Nedospěla jsem do toho bodu. A nechci si zavřít dveře, když je přede mnou ještě tolik možných cest.
Navíc… vzduch venku tak voní…a šeptá o dálkách, o svobodě, o volnosti…o netušené budoucnosti.
musím říct, že mě tenhle tvůj článek docela dostal… 🙁 já totiž letos se školou skončila. na navazující se sice hlásím, ale dálkově. Takže ať chci, nebo ne, práci si najít musím. S přítelem spolu bydlíme už 3 roky, ale dokud člověk nezačne pracovat, tak neví, co všechno ten dospělácký život obnáší… upřímně – děsím se toho. Hledání práce, zapojení do pracovního procesu a všechno to kolem – starosti, placení, hlídání termínů… vůbec se na to netěším, ale na druhou stranu… těším se na to, až budu nezávislá, nebudu muset spoléhat na plat přítele nebo rodičů, i když mám brigády, tak na celé živobytí si nevydělám a s prací jo… člověk musí něco obětovat, aby další věc získal…
Krásný a upřímný článek. Jen nevím, jestli ten tvůj Nezbeda je ten pravý, když chcete každý něco jiného, ale však to poznáš. A jestli se na něco necítíš, tak se do toho netlač, to nemá cenu. Dnes je to trochu jiné, než to bylo v dobách mého mládí. Vnučka, které je 25, tak ani kluka nemá, zatím nechce, má prý taky čas. Stále studuje a teď ji přijali na doktorské studium, tak to ještě dlouho nevidím změny.
Snad nic není horší, když mí milovaní zestárnou dříve než já…
[1]: Jak jsem psala, jde o to, co chceš ty sama. Mě se to příčí a nechci to tak, možná i proto, že to po mě někdy vyžaduje a není to moje volba. Ale neznamená to, že to je u tebe špatně. Doufám, že budeš spokojená. A co ty víš. Třeba i z toho koukají další možné cesty. 🙂
Bylinky závidím. Vždycky jsem chtěla svojí bylinkovou zahrádku, ale zřejmě na to nejsem stavěná, neumím se o kytičky starat, a i když se snažím, tak mi všechno umře 😀
Naprosto to chápu. Kdyby bylo na mě, tak bych v tomhle období, mládí, kdy se všechny průšvihy ještě omlouvají a zároveň už spoustu věcí můžu sama a pořád jsem pod střechou rodičů, chtěla zůstat. Trošku vyčů… já vím:D, ale i přes ty změny nálad a tak mi to fakt vyhovuje 🙂 :D. Je to taková spíš nadsázka, samozřejmě, že jednou chci jít vybírat dětskej kočárek, ale zatim chci žít a ne se usazovat, jak říkáš :).
Je to nejkrásnější období, jaké máš a být tebou, taky bych ho nezahazoval. Volnost je nade vše a dospělý život tě stejně nemine. 🙂
[5]: Mě taky všechno chcípne, naštěstí mamka je pak dokáže sem tam vzkřísit. 😀 A mám pravdu, člověk se asi nikdy nepřestane vyvíjet, ale zase od určité chvíle se už neměníš, jen stárneš… 🙂
Vzduch voní dálkou, to je pravda, ale takhle vzduch voní jen cestovatelským duším. 🙂 Ukaž Nezbedovi jak voní a třeba bude chtít jet s tebou. Ale někteří lidé to nepochopí, obzvlášť ti, co už docestovali a chtějí někde v klidu žít. Ale ty jsi, jak hlásá tvůj blog, stále na cestě. Těžko říct, co budoucnost přinese, ale věřím, že to vždycky je správné. Osud… snad? Možná intuice. Poslouchej své srdce, protože to s tebou bude napořád. (PS: tvůj článek mě naladil na psaní poezie :D)
[9]: Máš pravdu. Můj blog hlásá, že jsem stále na cestě a to přesně jsem. A jsem tak spokojená. .)