Když člověk žije ve větším městě, zná to. Paneláky. Kdo žije přímo v nich, zná to. Protější paneláky.
V prvním patře, v druhém okně zleva, žije starý pár. On má vousy a vypadá přísně. Tak nějak si představuji šerifa z divokého západu. Je trochu snědý, ale ne moc. Má ostré rysy, je to vidět i na tu vzdálenost a dvě skla, která nás dělí. Jeho žena je hezká. Dokonce bych řekla, moc hezká. Má dlouhé bílé vlasy a nosí je rozpuštěné. Ti dva se k sobě báječně hodí. Je to jako dobro a zlo, černá a bílá, prostě je to krásné. Večer co večer hrají karty. Ale dnes tam byla jen ona spolu s dcerou. Už nikdy víc jsem ho tam neviděla.
Pokoj dvou sester je ve třetím patře, v prvním okně zprava. Ta mladší je v experimentálním věku. Její účesy jsou šílené, pokusy s alkoholem a drogami neúměrné. Ta starší je jen o něco málo moudřejší. Zase se to stalo minulý týden. Večeřeli všichni v kuchyni, ve třetím okně zprava. Na stole stála váza a mladší experimentátorka ji převrhla. Strhnul se naprostý chaos. Něco se řítilo k zemi a kde kdo se snažil kde co zachytit. Když už neletělo nic ze stolu a situace ohledně talířů se uklidnila, začaly lítat pohlavky. Následovalo několik bouřlivých gest. Za chvilku se rozsvítilo vedle v pokoji. Experimentátorka účesů, začala zběsile vyhazovat věci ze skříně. Dělil nás déšť a rámus kapek dopadajících na parapety. Ale i tak jsem jasně slyšela v duchu křik. Bouchnutí dveří. Byla pryč.
Jen o patro výš ve stejném bytě, byl na zatažených žaluziích v polosvětle lampy vidět obrys dvou lidí. Nejdřív tanec. Pak polibek. Pak svlékání. Pak sex. Naprosté ticho. Jiný svět ve kterém není slyšet křik dole, déšť za oknem, pláč dvou žen z druhé strany domu. Nic. Jsou jen oni dva.
Sedí tam celé dny a noci. Je černá jako mour a vyhlíží jako někdo, kdo čeká, kdy se otevřou dveře (nebo první okno zleva ve čtvrtém patře). Je tam i teď. Sedí za sklem. Elegantní jako vždy, překrásná a hrdá kočka. Dívá se ven do tmy. Občas ji něco zaujme a ona se nastraží. Někde se ozve rána a ona sebou trhne. Odskočí kamsi dozadu. Po chvilce se zase vynoří a opatrně se usadí zpět na své místo. Dělá jakoby nic. Na její hlavě se tu a tam objeví ruka a přejede po její srsti až dolů k ocasu a zase zmizí. A ona jen sedí a přede. Přede někam za to sklo, nějak pryč, někam ven.
Je až neuvěřitelné, jak dokáže být světlo pronikavé, když je okno dobře umyté. V posledním patře, v druhém okně zleva, žije ona. Téměř každou noc, tak kolem třetí hodiny tam tahle starší, asi tak padesátiletá žena, myje okno. Někdy, když má patrně dobrou náladu, si to nechá i na pátou hodinu ranní. Je neuvěřitelně pružná a pečlivá. Rychlým pohybem leští každý detail, každou šmouhu, kterou by ve světle její alespoň tisíci wattové žárovky mohla objevit. Ta zář a blyštící se okno vás dokáží spolehlivě probudit v jakoukoli noční hodinu. Myslím, že kdyby se rozhodla jedné noci vyleštit pouliční lampy, bylo by jich potřeba určitě tak o polovinu méně.
Nakonec je tu ten strom. Stojí mezi dvěma paneláky a odděluje je. V létě je plný ptáků, ruchu, ševelu a života. Teď je zima a on stojí nehnutě. Připomíná sochu. Je smutný a starý. Trochu zasněžený. Jeho chatrné větve se i pod mírným sněhem s námahou a tíhou ohýbají. A nebo tak možná stojí vždy. Jen, když zmizelo listoví, je to víc na očích. Ptáci jsou pryč. Je tu sám. Tak to s těmi paneláky bývá. Nejen člověk si tam připadá osamělý. Díváte se do desítek oken a do desítek životů, jako by to byly rozdílné světy. A přitom je to ve skutečnosti úplně jinak. Realita je totiž vždycky trochu jiná.
* fotka převzata z google, předělána k nepoznání, nicméně není má
zajímavé 🙂
Krasne napisane 🙂 clovek nepotrebuje niekedy ani telku, staci mu pohlad z okna, nie? 😀 to je ta "vyhoda" mestskych panelakov.
[2]: Otázka je, jestli by se tahle "výhoda" líbila mým sousedům od naproti, kdyby zjistili, že na ně koukám a ještě to troubím do světa. 😀
[3]: Připadá mi to jen jako popis, nikoho nejmenujete, takže postřehy o životě lidí. Žiji v našem paneláku už půl století, víme jen kdo tam začal bydlet- naproti, dokonce jsme ty lidi znali skoro všechny osobně, ale s léty se to tak vyměnilo, že ani neregistrujeme, jak ti lidé žijí. Sledovat je snad ani nejde, vidím jen, kde se svítí dlouho a kde ne, když jdu spát. Ale zajímavé by to mohlo být.
Zajímavé pozorování.;-)
Ta fotka je působivá, ten text taky. Nemám co dodat.
Hrozně dobrá fotka,taková pohlcující.Dobře a poutavě napsané:)