Přesně před rokem jsem se nacházela v období života, kdy jsem si říkala, že nemám nic moc. Státnice byly odložené a čekaly, až se dokopu něco dělat. Přátelé byli jinde a čekali, jestli se vrátí. Vánoční výzdoba pořád ještě nehnutě svítila do tmy. Život, jakoby stál a čekal, co se vlastně stane… A nestalo se nic a zároveň vše. Jak to tak bývá. Se špatnými konci přišly nečekané začátky.
Noc jako každá jiná. A ten pocit, že v sobě máte něco, co chcete říct. Ani vlastně nevíte, o co se chcete podělit, ale v určitou životní chvíli máte pocit, že tady, uprostřed ničeho, se musíte s někým spojit alespoň virtuálně. A tak jsem napsala adresu, jméno, nastavila barvu. Během noci jsem sepsala několik článků, protože jsem od počátku nechtěla mít prázdný blog s uvítací větou. Bláhové a naivní, ale přinášející určitý pocit uspokojení. Dala jsem se všanc a teď? Teď se to stane. Mám jeden opěrný bod.
Zvrtlo se hned několik věcí. Ale ta škola, to byl základ. Zabalila jsem to v půlce státnic a vím, že jsem to ne/měla asi dělat. Titul je důležitá věc. Nebo já to tak vnímám. Ale kdybych to nezabalila, tak pokračuju. Byla jsem přijatá na magistra a nebyla by jiná cesta, než pokračovat po vyšlapané pěšině. Jako bych to věděla, když jsem volila půl roku před tím název blogu. Na cestě. A proč jít rovně a přímo, když to můžu vzít oklikou, klikatými pěšinkami, křovisky, kaňony a pouští. Kdybych šla rovně, byla bych teď paní učitelka. Jenže cestou jsem našla jiné cíle…
V hlavě jsem viděla ten obrázek. Skončím se školou, nastoupím do zaměstnání a 40 let to bude stejné. Budu učit. Ale co víc? Stačí mi to? Vážně to tak chci? Nechala jsem dveře zavřené, aniž bych zkusila vzít za kliku a místo toho jsem vypáčila ty, které se jevily zamčené a nejzamčenější. Vrhla jsem se po hlavě do života, od kterého mě všichni zrazovali. Studium nového oboru v matičce Praze, k tomu práce, abych to zvládla. Uspěju. Říkejte si, co chcete, budu nejlepší.
Mezi všemi těmi zvraty, stěhováním, vyhozením, nastoupením, prací, pořád stál jeden maličký opěrný bod. Tajný virtuální otisk. Asi šestkrát článek dne na hlavní straně, skoro 12 tisíc návštěv, zapojení do klubů a jejich rubrik. Nic z toho pro mě popravdě nemá takovou cenu, jakkoli je to milé. Cenu má pro mě pocit, že někoho z vás znám a vy znáte mě. Je to malá parta lidí, ve které můžete tak trochu žít. Mezi řádky. Nepíšu blog, abych byla nejlepší, abych působila chytře, abych byla chválena (i když ty komentáře hltám a čtu desetkrát za sebou! – pořád jsem jen člověk :D) nebo abych dosáhla nějakých blogových hvězd. Chci sem patřit. Chci, aby někdo přes moje slova něco pochopil a našel tam mě. Protože jsou to věci, které se v reálném životě neříkají. Nahlas ne. Dají se jen a jen napsat. A přitom jsou klíčem.
Jsem tu přesně rok.
A nechci jmenovat, ale slušnou řádku z Vás chci potkat osobně. Prostě chci. A doufám, že se to stane. Kdo by to byl řekl, před tím rokem, že…
Otisk. Nuly a jedničky. A mezi tím já a Vy.
Tak jsem tím vlastně chtěla říct… Děkuju. Že tu jste a že to čtete. Do konce.
Že jsi na blogu teprve rok, bych neřekl. Připadá mně, jako kdybys tu byla ještě déle než já (od listopadu 2011), všude je tě plno.
Gratuluju k výročí. Napsalas to moc hezky, otevřeně a přitom poeticky. Myslím, že jsi blogový prostor ovládla během toho roku velmi zdatně a rád si k tobě chodím číst. Stejně jako spousta dalších jiných lidí. Tak moc držím palce, ať ti vychází škola, práce, blog i vše ostatní a ať tvoje otisky ve všech důležitých matériích jsou i nadále jasné a hluboké.
Gratuluji k výročí, je krásné někam patřit ať už je to jen virtuální. Nechť tvé cesty nejsou tak spletité…
No vidíš, mně se taky zdá, že už tě znám déle. Gratuluji k výročí a jsem ráda, že jsi momentálně sama se sebou spokojená. A pevně věřím, že TY TO DOKÁŽEŠ! Všechno to, co sis dala jako cíl a tvrdě si na tím jdeš! K tomu ti moc fandím a držím pěsti!
Skor nez pogratulujem, ked to halt vsetci predrecnici robia, (asi sa to tak patri!) sa tiez chcem spytat ako Milos, co teda robis, co studujes teraz? (Ja som chvilami velmi smutny, ze som sa na "ucitelovani" nedal prehovorit.) Napises o tom?
A tak se po roce naplnila má domněnka ohledně tvého bývalého studia.
Já jsem si taky podle nějakých tvých článků myslela, že si na peďáku :-)!
Obdivuji, že sekla se školou a šla studovat novou. Já bych na to teda v půli státnic neměl. Hlavně pokud tě nové studium naplňuje více než to předešlé.
jak jsi řekla, je to maličkost, ale vím, jak příjemná a důležitá tahle maličkost dokáže být. Já bloguju už někde 8 let a i když mám občas pauzy, tak to dokáže neuvěřitelně pomoct. Díky blogu jsem poznala kupu skvělých lidí, i když většinu z nich, jen virtuálně 🙂 Je skvělé mít takové místo. Přeju ti spoustu dalších takových spokojených let 🙂
Co na to říct… Snad jen, kdybych patřila mezi ty, jenž chceš znáš, ozvi se, půjdeme do ZOO!
[1]: Všude mě je plno? Ani se mi nezdá. 🙂
[11]: To mame spolecne, v tom nevidim problem. 🙂
[11]: 🙂 Tak třeba až se s PaPájou objevíme v Praze… 😉
[13]: A mohli bychom jít do zoo všichni! 🙂
[14]: Až mě někdy uvidíte, budete si připadat jako v ZOO! 😀
Přicházím se zpožděním, ale s o to větším nadšením. Napsala jsi to překrásně.:)
Jejda, to jsi napsala krásně! Máš pravdu, občas to jde jenom napsat, občas to nejde říct, protože když to řekneš, nevzní to správně. A je jedno jestli člověk má básnické střevo nebo jen neuměle vypisuje svoje myšlenky do klávesnice. Já jsem moc ráda, že tady mezi těmi jedničkami a nulami jsi, moc ráda čtu tvoje články a ještě radši tvoje komentáře… Jsi statečná, že jsi se vykašlala na vyšlapanou cestičku! Jen tak dál… Life is hard or it's a party… The choice is up to you! 🙂
[16]: Jak je to milé přání. Děkuji.
[17]: Děkuji. A když jsme u posledních dvou vět komentáře – sama si je teď opakuj. 🙂
[18]:Přijde mi to zajímavé, protože celý víkend se v duchu vracím k tvému článku i k tobě. 🙂 A taky moc milé a potěšující. Děkuji. 😀