Dýchám. Stále ještě ano. Po dlouhé době blogového mlčení se sluší dát světu vědět, že tu ještě jsem. Změny, které byly cítit ve vzduchu, jsem ovšem převedla do skutečnosti. Jsem teď single děvče, které se těší. Na všechno. 🙂 Taky budu mít od konce září novou spolubydlící. A je to poprvé v životě, kdy budu bydlet s někým, ne protože jsme na sebe zbyly, ne protože nemáme s kým jiným být, ne protože se to sluší, ale protože zkrátka chci. Taky měním formu studia. Jsem tak vyprahlá zničující prací „v módě“, že zkrátka musím najít nějakou skutečnou práci. Jestli to nějak půjde, to se teprve uvidí. Znamená to pro mě, že už nebudu denním studentem. To, že budu mít obě školy dálkově, zní skoro jako spousta času, ale to se tak vždycky zdá. Uvidíme…
Ještě jedna změna visela ve vzduchu. Docela dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli existenci téhle stránky nezabalit. Největším problémem je pro mě další maličká ztráta anonymity, která se udála ani nevím jak. Je vlastně otázka času, jak dlouho bude trvat, než se to dozví další člověk. A po něm zase další. Svazuje to trochu prsty. Člověk je opatrnější v upřímnosti, když ví, že to čte někdo, koho zná. Ale stejně jako dřív jsem zase našla něco, co mi ve zmizení zabránilo.
Začetla jsem se. Jo, můžete se smát, ale začetla jsem se omylem do svého vlastního blogu. Vážně jsem se zasmála u Čekání na ptáky, zasnila se u Slunce svítilo a posmutnila jsem si Na konci cesty. Nechápu, jak se to všechno mohlo stát. Nikdy jsem nechtěla mít deníčkový blog, ale jeden článek za druhým mě vrací a je zatraceně hezký si listovat vlastní hlavou dva roky zpátky. Cítím vlastní přešlapy, neustálé sliby a mám pocit, že všechny věci, které jsem vykřičela do světa, ztratily trochu své palčivosti. Už jen to, že o nich člověk čte na deníčkovém blogu je krásně banalizuje.
Když potřebuji něco péct a vařit, tak často listuji recepty tady. Jsou tu přehledně a hezky sepsané, ne jako v tom mém umolousaném sešítku. Naučila jsem se vlastní blog používat jako kuchařku. Občas listuji i knihami. Nikdy jsem si nevedla čtenářský deník a zápisky, které mám tady, sice z obsahu nikdy nic nepoví, ale vrací mě zpět do stránek jakýmsi niternějším způsobem. Je to prostě škoda zabalit, smazat, nechat zmizet. Musím se dát nějak dohromady.
Nejsem nějaký absolutní perfekcionista. Jsem ale nesmírně kritický člověk, který je zároveň velmi přesvědčen o vlastní nedokonalosti. S vědomím všech chyb a vlastních nedostatků jsem vždycky cítila potřebu být anonymní. Je to tak trochu důvod, proč jsem se ve skutečném světě nikdy nepustila do něčeho většího. V hlavě mám ten blok, který křičí, že budu vidět a s tím budou vidět i chyby. Novou výzvou se zdá být, stát si sama za sebou, i když se na mě někdo dívá…
Léto skončilo, poslední teplé slunce mizí a kousek něčeho odkvetlo. Nastalo znovu období začátků. Září… Už dýchám vlahý podzim a naděje… A říkám si – vítej kotě, znovu na startovní čáře.
Myslím, že kdyby se blog nelíbil vlastnímu autorovi, nemohl by se líbit ani nikomu jinému. Taky si rád občas listuji staršími články, zpětně přemýšlím, proč jsem to napsal právě tak, jaké jsem měl důvody právě pro takové téma, nacházím záměrně nebo podvědomě vložené vzkazy konkrétním lidem a je to, myslím, všechno nesmírně zajímavé.
Skvělé! 🙂 Mám to podobně jako Ty, jestli Ti to trochu pomůže 😀 Jako, že nejsi jediná na světě 🙂
No konečně! Jsem rád, že jsi dospěla k rozhodnutí, které viselo už dlouho ve vzduchu, a to lano přeřízla… 🙂
Taky obcas listuju ve starych clancich na svem blogu :). Trochu me to ted desi, ceka me asi celkem narocny rok, tak doufam ze to pujde tak nejak v pohode…to znamena probdelych noci jen par, zadny plac a zadny kolaps. Na to nemam naladu.
Šťastné návraty, to se mi líbí. Taky se budu těšit na novou spolubydlící a možná i na nový začátky. A u Čekání na ptáky jsem se zasmála, děkuju 🙂
Milá Teedo,
[1]: Občas si říkám, jak moc jinak bych to napsala teď.:) A děkuju.
Pěkně napsaný článek. A jak už tu někdo zmínil, je špatné, když se autorovi jeho vlastní články nelíbí, což se u tebe zřejmě neděje a užíváš si je.
Nesměju se. Věřím ti. Je to opravdu víc než hezky všechno napsané, je v tom kus života, byla by věčná škoda to smazat. Přeju ti hodně štěstí a držím palce. 🙂
Někdy člověk potřebuje trochu klidu a být jenom se svou vlastní hlavou. Naordinovat si blogové prázdniny není úplně od věci, pokud máš pocit, že je potřebuješ. Nasaješ novou energii, inspiraci, chuť psát… Věřím, že ztráta anonymity je zásadní věc, vzhledem k tomu, že sis na ní zakládala. Tvoje psaní vědomí toho, že článek čte i někdo, kdo tě zná, určitě ovlivní. Otázkou je, jak moc je to pro tebe stěžejní důvod pro to, blog opustit. Já řešila kdysi ten samý problém, i když z jiného důvodu. A vyřešila ho tak, že jsem stránku sice nesmazala, ale přesunula se na adresu novou. Je jenom na tobě, jak se nakonec rozhodneš. Jenom prosím, v případě přesunu, abys mi poslala novou adresu 😉
Hrozně miluju to hrabání se ve starých článcích. Všechny mé staré blogy teda skončili v hlubinách pekelných, takže momentálně mám k dispozici jenom nějakých pět měsíců zpátky. I tak je to fajn.